30. duben 1945 a 17. červenec 2025. Dny nikoliv bez souvislostí. Toho prvního data zemřel německý kancléř Adolf Hitler, spáchal sebevraždu chvíli před totální kapitulací jeho země ve 2. světové válce. Odhlédneme-li od zrůdnosti Hitlerova režimu, vojenská porážka šla za ním, za jeho chybnými rozhodnutími. Hitler měl roky ideu, že Londýn a Berlín se stanou spojenci a spolu povládnou světu. Británie na mořích, Německo na souši. Tahle vize mu prohrála válku. V 1940 ohleduplně otálel s likvidací britské armády u Dunkerk, takže 340 tisíc nejlepších britských vojáků se evakuovalo přes kanál do Británie a fakticky následně znemožnilo Němcům provést pozemní invazi na ostrovy. Jedna z příčin prohry Německa.

Hitlerův sen se splnil 17.7.2025. Velká Británie a Německo uzavřely Kensingtonskou dohodu (zde). Bezprecedentní v moderních dějinách, tj. za posledních 300 let! Mnohastránkový text lze stručně shrnout takto: Británie souhlasí, aby Německo neomezeně zbrojilo, britský průmysl bude k dispozici; Británie a Německo mají od nynějška společného nepřítele a společné zájmy (Rusko a zdroje na východě), tomu cíli podřídí svou vnitřní i zahraniční politiku. Jinými slovy – Británie restaurovala německý Drang nach Osten.

USA a Rusko se ke Kensingtonské smlouvě staví chladně, Polsko už před podpisem oznámilo, že klidně uzavře Řešov (zásadní tranzitní uzel vojenských dodávek NATO na Ukrajinu). A Česko? Londýn byl pro Prahu vždy protiváhou Berlína, nyní se ale pravidla hry mění, jak reaguje česká politika? Podle všeho – ministerstvo zahraničí a premiér nějaký Kensington Treaty nejspíš nezaznamenali; jen prezident republiky pan Pavel poskytl rozhovor Die Welt, v němž ujistil německé čtenáře, že Česko doufá v německé vůdcovství (opravdu to takhle řekl) a český průmysl je připraven se integrovat podle německých potřeb. Ani Emil Hácha by to nesvedl tak brilantně vyjádřit.

Jednou to muselo vybřednout – transatlantická spolupráce je výtvorem 20. století, politicko-ekonomickým výtvorem, jehož účelem bylo zajistit výsledek 2. světové války. Jazyková sounáležitost, tj. angličtina, není důvodem spojenectví. USA a Velká Británie spolu válčily až do roku 1815, a po celé 19. století a první třetinu 20. století neměly nijak vřelé vztahy, hospodářsky na sebe narážely. Rozuzlení přinesl rok 1945, kdy se USA staly hegemonem, a Británie se podřídila. USA získaly dominanci jen díky existenci SSSR (Rusko). Pád východního bloku pak odložil skoro o tři dekády poznání, že na obou stranách Atlantiku si nelze žít stejně dobře. Zdroje došly a Rusko je zpět.

Nejen Trump a Putin si mentálně rozumí. Lidé, kteří nějakou dobu pobývali jak v USA, tak v Rusku, nikoliv v New Yorku a Sankt Petěrburgu, ale na americkém a ruském „venkově“, vyprávějí, že není velkého rozdílu v uvažování Američanů na Středozápadě a Rusů v Povolží. Oni přemýšlejí jinak než Francouzi či Němci.

Bez ohledu na to, že je českým veřejnoprávním zvykem USA nazývat demokracii a Rusko autoritářským státem, struktura skutečné moci je v obou velmocích podobná. Obě země mají silný prezidentský systém, rozdíl je v chápání stability. V USA je stabilita založena na střídání lidí v prezidentském úřadě, v Rusku na neměnnosti. Obojí je historicky podmíněno. USA mají od 19. století zkušenost, že prostí Američané lépe věří v systém, pokud vidí nahoře pravidelné změny. Naproti tomu prostí Rusové mají nejpozději od 17. století zakořeněno, že časté změny v čele státu nevěstí nic dobrého. Elity obou zemí dávají svému lidu jen to, co chce. V nejmenším nepochybuji, že pokud by ruské elity naznaly, že stabilitu více podpoří obměny v Kremlu, Rusko by alternovalo prezidenta co 4 či 6 let.

Obě země disponují silnou vojenskou mocí, jsou hospodářsky soběstačné, dbají na ekonomický patriotismus. Pokud nejste jejich, nepustí vás výše. Dnes už je legendární schůzka amerických oligarchů počátkem léta 2024 na parkovišti ve Washingtonu D.C.. Nejbohatší Američané podporující Bidena tehdy přijeli do Bílého domu, aby přátelsky pohovořili s jeho lidmi o dalším vývoji USA. Poté, zcela frustrovaní (Bidenův tým se svěřil, že po volbách zavede tvrdou regulaci IT), se u svých limuzín shodli: Bude to Trump! Je tohle demokracie? Samozřejmě, jak jinak.

Naprosto absurdní je pak u nás pěstovaná představa o Rusku, že Putin si svévolně vybere oligarchu a tomu zabaví majetek. Pozici ruského prezidenta lze vystihnout slovy primus inter pares. On rozhoduje, ale na domácí scéně musí neustále vyvažovat různé zájmy. Aby oligarcha přišel o jmění, nemusí porušit zákon, ale musí spáchat hřích, který nelze odčinit – a tím je poškození Ruska. I to největší bohatství je v ruské tradici chápáno jako propůjčené (bohem) a veškerá okázalost s ním spojená není samoúčelná, ale má sloužit ku slávě Ruska (stačí srovnat životní příběhy Abramoviče a Chodorkovského). Jak moc se to liší od America First?

Americká a ruská administrativa rádi vyzdvihují tradiční hodnoty. Co jsou tradiční hodnoty? I evropští státníci hovoří o tradičních hodnotách, jenže na rozdíl od Trumpa a Putina do tradičních hodnot Evropané zahrnují LGBT agendu. Pro USA a Rusko je pak snadné se vymezit.

Oba velké prezidenty v posledním telefonátu napadlo, že té evropské dekadenci postaví hráz! USA a Rusko realizují velkou výměnu celovečerních filmů, které propagují „tradiční hodnoty“ (viz zde nebo zde). V praxi by si obě země měly zdarma vyměnit stovku svých filmů, pečlivě vybraných, aby byla utužena kulturní jednota a víra v tradiční hodnoty spojující obě velmoci. Pro nás je zajímavé, že dle prvních úvah by v americké stovce měl být i Formanův Přelet nad Kukaččím hnízdem, naproti tomu v ruském seznamu bude zcela jistě film Moskva slzám nevěří.

Film má velkou moc, a že se mění nazírání Američanů na Rusko, dokazují poslední snímky. V roce 2022 by Hollywood nepustil story o dobrém Rusku. Stačila změna v Bílém domě a je tu například film Chief o Station, kdy ruská FSB pomáhá charakterním Amíkům ze CIA odhalit zkorumpované zrádce (a žádné béčkové obsazení).

Manévrují Trump a Putin tak, aby navnadili Evropu do války? Bude to smutný příběh. Říjnové volby určí, jakou roli v něm bude hrát Česká republika a zůstane-li ještě hráčem.

Autor článku napsal i román Hamižnost