Bez jakékoli publicity se na svůj vstup do Aliance před více jak deseti lety připravovala i vojenská zpravodajská služba. Přestože je zpravodajství nejméně integrovanou součástí aliančních vojenských struktur, bylo potřebné učinit řadu formálních opatření k tomu, abychom ve společném hodnocení hrozeb hráli odpovědnou roli a mohli přispět tím, v čem jsme měli co nabídnout.

Po prvotní euforii se začalo ukazovat, že hloubka a kvalita společného hodnocení hrozeb značně pokulhává za tradiční a i nyní v Alianci stále preferovanou dvoustrannou spoluprací mezi jednotlivými členskými zeměmi. Nemá smysl skrývat, že takovou spolupráci jsme začali navazovat a rozvíjet již od první války v Perském zálivu v roce 1991. Smutnou skutečností je, že země takového významu čelící řadě hrozeb, které jsou vážné i pro celé NATO – Turecko – však nehodlá sdílet nic citlivého a důležitého na půdě mezinárodních vojenských struktur, k čemu by se dostalo i (spojenecké) Řecko. To se chová bohužel naprosto obdobně.

Absence efektivního společného hodnocení a zpravodajské podpory bojové operaci, do které se naše země dostala záhy po svém vstupu, se projevila při operaci proti Miloševićovi. Americký generál Wesley Clark v zásadě celou operaci řídil z Monsu za pomoci štábu amerických důstojníků a amerických zpravodajských informací. Tehdejší generální tajemník Aliance Javier Solana si před zahájením bombardování a ani v jeho průběhu nikdy nevyžádal zpravodajské hodnocení z úrovně mezinárodního vojenského štábu v Bruselu. Toto zpravodajské selhání, jehož součástí a kořeny leží i v přeceňování významu jinak bezkonkurenční kapacity amerických technických prostředků sběru informaci v rámci CIA a DIA (satelitní průzkum, bezpilotní prostředky apod.) přispělo k tomu, že letecké bombardování, jehož náklady se vyšplhaly na 6 mld. dolarů, prokazatelně zničilo pouhých 14 obrněných cílů jugoslávské armády.

Nástupce Solany, současný generální tajemník Jaap de Hoop Scheffer, loni na půdě českého ministerstva zahraničí otevřeně přiznal, že se mu nepodařilo splnit jeden z hlavních úkolů, a tím bylo zkvalitnění zpravodajské spolupráce na půdě Aliance. Jde o otevřené přiznání neúspěchu a velkého problému NATO od jinak spíše diplomaticky se vyjadřujícího nizozemského politika.

Hloubku popisovaného problému podtrhuje kvalita a efektivita zpravodajské spolupráce mezi jednotkami, které působí v rámci operace Trvalá svoboda, a jednotkami ISAF a mezi nimi samotnými. Vzhledem k tomu, že pro budoucnost NATO je úspěch v Afghánistánu rozhodující, je tento nedostatek těžko pochopitelný. Pro dosažení úspěchu v nezbytných vojenských operacích proti Talibanu jsou včasné, adekvátní a spolehlivé zpravodajské informace prvořadého významu. Maximální možná znalost protivníka je rozhodující, i pokud jde o tak významnou věc, kterou je počet mrtvých a zraněných vojáků mezinárodního společenství a nevinných afghánských civilistů. V žádném případě nelze opomenout i zpravodajské zabezpečení činnosti provinčních rekonstrukčních týmů prostřednictvím vojenských jednotek, které je chrání. Při této příležitosti bych rád vyjádřil hlubokou naději, že naši vojenští plánovači mají tento fakt na paměti při sestavování každého kontingentu.

My zpravodajci víme, že neexistují spřátelené zpravodajské služby, ale zpravodajské služby spřátelených zemí. Ze své dlouholeté zpravodajské praxe mohu konstatovat, že budování vzájemné důvěry mezi rozvědkami je dlouhodobý a velmi křehký proces, který může na dlouhou dobu nenapravitelně narušit mnoho věcí. Jednou z nich byly i avanturistické čistky, které proběhly ve vojenské zpravodajské službě v letech 2002-2004, během kterých službu museli opustit lidé, kteří byli spojenci jak na úrovni dvoustranné spolupráce, tak i v mezinárodních vojenských strukturách NATO vysoce ceněni. Podle mého soudu to popřelo vše, co jsme v období získávání důvěry od začátku 90. let udělali, a mnohé spojence trestuhodně postavilo před vážné dilema: „S kým jsme to vlastně spolupracovali a sdíleli svoje cenné informace, když jsou dnes vyhazováni?“

Schopnost čelit hrozbám 21. století si vyžaduje skutečnou spolupráci zpravodajských služeb v rámci NATO, EU a spolu s dalšími demokratickými zeměmi světa. Další budoucnost Aliance, její nárok na samotnou existenci, záleží na tom, bude-li schopna dostát svojí primární vojenské roli. Současná úroveň popisovaného zpravodajství tomu příliš nenapomáhá.

Závěrem bych ještě rád podotkl, že tento měsíc si připomínáme jeden z nejdůležitějších novodobých milníků naší zahraničně bezpečnostní orientace - 10. výročí vstupu země do Severoatlantické aliance. Období před vstupem bylo ve znamení nutnosti splnit řadu opatření jak ze strany ministerstva zahraničí, ministerstva obrany, tak především Armády České republiky. Za zmínku stojí uvést, že se tehdejší politická reprezentace zavázala vydávat 2,0 % HDP na armádu. Letos je to ovšem jenom 1,36 % HDP. Myslím, že tento rozpor v žádném případě rovněž nelze ponechat bez komentáře.

Psáno pro natoaktual.cz

Autor je bývalým náčelníkem Vojenské zpravodajské služby, působí nyní jako bezpečnostní poradce