Tak se stalo, že v máji L.P. 2017 přiletěl k nám zlatově čupřinatý POTUS a pravil: „Spanilá Evropo, sejmi brýle a prozři!“

I sňala Evropa obrovské růžové brýle, rozhlédla se kolem a pravila: „Vidím do dáli daleké, co však už nenacházím, je U.S. kavalérie, ani na obzoru, ani za ním. Zmizela jako fata morgána.“

Nastalo pak mezi lidem evropským pohnutí nebývalé a ozývají se řeči neslýchané. Mnozí se radují, jiní se bojí, třetí kroutí nevěřícně hlavou. Těch nevěrců je asi nejvíc. Není divu. Léta letoucí politici, novináři, analytici, lampasáci, všelijací vědoucí a nevědoucí hlásili, že když bude nejhůře, přijdou hoši z USA a zase bude hej.

Tak dlouho tu poudačku vyprávěli, až jí téměř všichni uvěřili. Teď je čas drsného poznání, že pravda pravdoucí se skrývá v článku 5 Washingtonské smlouvy o NATO. Zde je jeho znění:

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.

Klíčová slůvka jsou ‚takovou akci, jakou bude považovat za nutnou‘. To může být cokoli, co napadený stát bude potřebovat, jako například morfium, obvazy nebo rakve. Rozhodně z toho nevyplývá žádná povinnost poslat vojáky někam do tramtárie nebo Afghánistánu. Kdo si článek 5 vykládá dle Dumasových Tří mušketýrů, bere své představy za skutečnost.

Washingtonská smlouva byla formulována tak mlhavě a bezzubě na naléhání Washingtonu. Aby ji Kongres schválil, musela být v souladu se zavedenou americkou zahraničně-politickou doktrinou, která stanoví, že USA nesmí být zavázany ‚subjektem mimo jejich vůli a zájmy‘. První velmoc světa nechce mít svázané ruce. To lze pochopit. Proto si americký Kongres pro jistotu vyžádal právní rozbor svého výzkumného střediska. Podle jeho názoru článek 5 nezajišťuje americkou vojenskou pomoc žádnému spojenci, který by byl napaden. Členové NATO musí zvážit možnost pomoci, ale ta není smluvně zaručena. NATO je spojenectví bez závazků.

Zlatově čupřinatý POTUS sice mohl Evropanům slíbit, že jim U.S. kavalérie přijde na pomoc v případě napadení, neboť je Prezident Of The United States. Mnohé zklamal, že to neučinil. Ale takový slib by byl planý tlach, protože podle americké ústavy může vyslat vojska do války jedině Kongres. Je to jeho výsostní právo. Jakékoli předběžné sliby a závazky vojenské pomoci jsou de iure neplané.

Američané dnes mají válek plné zuby a kongresmeni musí brát ohled na své voliče. Vědí, že zdvihnout ruku pro novou válku by je připravilo o spoustu hlasů a možná o mandát. Proto loni v létě odmítli, dokonce dvakrát po sobě, dát prezidentu Obamovi zelenou k ozbrojenému zásahu v Sýrii.

Kongres vyhlásil válku pouze jedenáctkrát v celé své historii. Naposledy proti Japonsku. Všechny ostatní války, počínaje Koreou a konče (zatím) Sýrií, jsou z hlediska americké ústavy nezákonné. O tom se nemluví, nepíše. Ale to je americký problém.

Náš problém spočívá v tom, že si musíme ujasnit otázku, nač je nám NATO bez U.S. kavalérie.