Režim ajatolláhů v Íránu je mi více méně lhostejný. Pokud se ale snaží v rozporu s Chartou OSN zničit prostřednictvím svých „brigád“ stát Izrael, je i on agresorem. Ale tím to nekončí.

Po útoku USA a Izraele na Írán – alias Íránskou islámskou republiku – byli zabiti vrcholní představitelé režimu. Pokud ale Izrael a USA doufaly, že v Íránu vypukne „revoluce“ a režim bude svržen, evidentně se přepočítaly. Režim je mnohem pevnější a nezdá se, že by 90 % všech jeho zbraní bylo zničeno, jak tvrdily Američané těsně po zahájení konfliktu. Írán se zřejmě „poučil“ a důležité zbraňové systémy ukryl v podzemí a nechal na povrchu pro likvidaci jen zbraně staré nebo nefunkční. Jen tak si vysvětluji, že Írán dokáže stále svými raketami ničit okolní státy.

Nicméně, vývoj na íránské frontě se nevyvíjí zrovna příznivě a z úst prezidenta Donalda Trumpa zaznívají všelijaké vzkazy, od těch naznačujících ústup až po „totální“ likvidaci Íránu. Kromě toho, Izrael odmítá válku ukončit dokud „nedosáhne svých cílů“.

USA si však ústy svých vrcholných představitelů stěžují i na „neochotu spojenců v NATO“ postavit se po bok USA a „zničit Írán“. Je to zastřeno tvrzením o „průchodnost“ Hormuzské úžiny. Rád bych v této souvislosti upozornil na dle mého soudu velmi trefný komentář Trump vyhrožuje NATO, ale už nemá čím. Proč se obávat o spojenectví, které je nefunkční | Názory | Lidovky.cz.

Autor Marek Hudema v něm rozebírá právě americké hrozby spojencům v NATO v souvislosti s jejich odmítnutím podílet se na americko-izraelské vojenské akci. Hudema svůj komentář uvádí těmito slovy: Americký prezident Donald Trump nedávno prohlásil, že by Spojené státy nemusely přijít na pomoc ohroženým zemím Severoatlantické aliance, protože NATO neposkytlo USA podporu ve válce s Íránem. Údajně uvažuje také o tom, že ti, kteří dávají málo na obranu, by se nemohli domáhat zásahu NATO ve svůj prospěch. Trump tak vyhrožuje faktickým rozpuštěním Aliance. Je třeba na tyto hrozby reagovat?

A ještě uvedu závěr komentáře, s nímž se částečně ztotožňuji: Co naopak má cenu, je uvažovat o posílení evropského rozměru Aliance. Tak, aby se v případě nouze nemusela Evropa spoléhat jen na americký zásah. Přesně to ostatně žádá i Trump. Jen si přitom neuvědomuje, že v tom případě nebudou mít země NATO příliš silnou motivaci pomáhat mu kdekoliv a kdykoliv si zamane. Tím méně v případě bezcílné války mimo Evropu.

S čím nesouhlasím je Hudemův názor na „bezcílnou válku mimo Evropu“. Domnívám se totiž, že právě mimo Evropu se rýsují ty největší vojensko-politické problémy Západu. Naprosto se totiž přeceňují schopnosti Ruska zaútočit na NATO, a to má být podle jejího generálního tajemníka „zásadním nebezpečím“. USA si to nemyslí a zřejmě velmi dobře vědí, že to hlavní nebezpečí leží na východ od Ruska v komunistické Číně.

Údajná „nespolupráce“ evropských států NATO s USA proti Íránu má ostatně i jedno velmi prozaické vysvětlení. Je jím poměrně silná skupina imigrantů z muslimských zemí, kteří jednak nemají v lásce Izrael (a jejich bojůvka nedávno zapálila závod údajně spolupracující s Izraelem v Pardubicích) a ani USA. Evropské státy se silnou muslimskou komunitou jsou tak vystaveny obavám z reakce radikálních špiček z této komunity.

Nicméně, vnitropolitická situace je jen tou nejviditelnější slabinou Západu. Situace se totiž proti konci minulého století (potlačení Srbska vojenským zásahem a likvidace iráckého vůdce Husajna západní aliancí po teroristickém útoku na New York 11.září 2001) zásadně změnila. Čína je dnes ve vojenské oblasti o několik řádů výše než na počátku tisíciletí a útok na Írán nebyl v NATO vůbec diskutován – logicky by se žádný útok nakonec nekonal.

Článek 5 smlouvy NATO říká toto:

ČLÁNEK 5

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Není tam ani slůvko o tom, že když jeden ze států NATO napadne jiný stát mimo NATO, musí mu spojenci NATO přijít na pomoc. Vynucovat si proto „pomoc“ spojenců v takovém případě je mírně řečeno podpásovka. Společná akce NATO proti Íránu se ale nekoná, USA po dohodě s Izraelem – nečlenem NATO – zaútočily na Írán bez jakékoliv informace ostatním členům – možná o tom věděl generální tajemník NATO jako „tajnou“ informaci.

Závěr: USA proto podle smlouvy o NATO nemohou tvrdit, že členské státy NATO neplní své závazky, ony pouze neplní přání současné administrativy USA. Pokud by USA z NATO „na protest“ proti „nepomoci“ při útoku na Írán vystoupily, byla by to jen záminka, nikoliv důsledek údajné nespolupráce v rámci NATO.