Do módy se teď kvůli Húsíjům dostal opět Jemen, tak si připomeňme, kde se v té zemi stala chyba :)

Začneme mým oblíbeným absolutním monarchou Ahmedem ibn Jahjá, panovníkem severního Jemenu, známým naprostým odporem k jakýmkoliv reformám (i když zrušil zákaz letadel, který vyhlásil jeho otec, kterému se letadla nelíbila).

V roce 1944 přísahal při Alláhovi, že nezemře, dokud „nezbarví svůj meč krví těhletěch modernistů“.

Chronický reumatismus léčil silnými dávkami morfia a byl známý nepředvídatelným chováním, které zvláště děsilo švédskou posádku jeho letadla.

Panovníkem se stal v roce 1948 když porazil první puč (při kterém zemřel jeho otec). V témže roce nechal emigrovat jemenské Židy ze země (bylo jich skoro 50 000). Museli zaplatit své dluhy, daň pro nevěřící, prodat svůj majetek (údajně za férovou cenu, na což při některých neshodách osobně dohlížel, ale praxe byla samozřejmě jiná) a pokud jsou schopní umělci či řemeslníci, naučit své umění Jemence (na to, jak to dopadlo, bych nesázel).

Další pokus o puč proti němu se stal v roce 1955, kdy 600 vojáků pod vedením důstojníků vycvičených v Iráku, oblehlo jeho palác, kde žil se svým harémem, palácovou gardou v síle 150 mužů, arzenálem moderních zbraní a státním pokladem. Ahmed otevřel pokladnici a začal podplácet obléhající vojáky, v čemž dosáhl značného úspěchu, takže jich ze 600 zbylo nakonec 40. Pak vyšel před palác v masce ďábla a s mečem v ruce, čímž vyděsil zbývající povstalce. Dva z nich pak rozsekal mečem, načež vytáhl samopal a vedl útok palácové gardy na zbývající útočníky. Připomínám, že mu už bylo asi 60... Velitele povstalců pak nechal veřejně popravit.

Další pokud o puč přežil v roce 1958 (neprozřetelně se vydal na léčení do Říma, to se ostatně stalo osudným i vládcům Afghánistánu a Libye).

V roce 1961 byl zraněn při pokusu o atentát a zemřel o rok později ve věku 71 let. Sotva umřel, vypukla revoluce a od té doby to jde s Jemenem od desíti k pěti...