Taková končina mě vábila: velikostí značně rozsáhlejší (824.292 km2) než naše rodná česká zem (78.864 km2) a daleko prázdnější (necelé dva miliony obyvatel - lid Ovambo, Kavango, Herero,Damara, Nama) a místo uhlí se zejména kutají diamanty. S rekordně nízkou hustotou obyvatelstva, též s rekordním počtem diamantů. Západní hranici tvoří namibská poušť podél Atlanského oceánu, na východě v kalaharské poušti sousedí s Botswanou. Pobřeží 1.400 km dlouhé, písečné, skalnaté, ponuré, bez vegetace, pohřebiště vyvržených lodí, Skeleton Coast. Hanebně frigidní proud Benguela. Voda příliš studená se nevypařuje a neposkytuje vláhu. U vody hned začíná Namib (“žíznivá země“ v hotentoštině), nejstarší poušť světa s písčitými dunami až do celosvětové rekordní výše 400 metrů. Ve vnitrozemí pramálo prší a voda se beztoho vypařuje až sedmnáctkrát větším tempem.
Už v letech sedmdesátých jsem měl možnost nahlédnout do hlavního města Windhoeku, v hotelu Thuringen Hof pojídal Wienerschnitzel, též Sauerbraten und Kraut und Knödel. Obsluhovali mě černí číšníci mluvící dialektem snad bavoráckým. Hlavní pošta je na rohu Kaiser Strasse a Göring Strasse. Někdejší německá kolonie Südwest Afrika a jako říšský místodržící tam byl vyslán Heinrich Goering, otec otylého leteckého feldmaršála Hermanna. Proto takto pojmenována ulice u hlavní pošty.
Německé koloniální vládnutí nepokračovalo jen selankovitě. V roce 1908 se vzbuřil lid Herero a povstání špatně dopadlo: ze sedmdesátitisícového kmene přežilo jen šestnáct tisíc příslušníků. V témže roce došlo k nálezu diamantů a pouštní pomíjené končiny značně získaly na zajímavosti.
Rok 1914, Sarajevo, válečný konflikt se rozrostl a dostal se hodně dál za evropská humna. Nepočetné německé posádky neměly šanci a vzdaly se už v roce 1915. Po válce se na mírovém kongresu sepisovala přísná zúčtování. Vítězové poraženým též uzmuli kolonie. Došlo k rekordně dlouhé tahanici u Mezinárodního soudu (International Court of Justice) v Haagu. Po letech jsem se tam šel podívat, juristé mumlali procedurální námitky k procedurálním námitkám, nuda mi málem podrazila nohy.
Po mnohých dalších letech jsem znovu zavandroval do jižního konce afrického kontinentu, ještě v době vládnoucího apartheidu. Bylo to k delšímu několikaměsíčnímu pobytu, spolu s mou rasově pomíchanou rodinou, nezcela bělošskou, tedy cosi nezákonného podle tamějších zákonů.
- - -
Dorazili jsme k řece Orange - jakoby k předělu světa. Na jednom břehu rasismus, na druhém břehu občanská válka. Odstrčil jsem od volantu do řidičství se zaučujícího tehdy čtrnáctiletého potomka. Jenže tam žádní pohraničníci, celníci, nikde nikdo. Toliko silniční ukazatel: WINDHOEK 804 km. Za mostem stejně do bronzova upečená krajina, přežívali v ní zejména Křováci, Hotentoti a nejvytrvalejší z bělochů.
Notná váha namibského břemena: Hotentoti na jihu, Bushmani v křoví na východě, Hererové uprostřed, Ovambové na severu - celkem jedenáct hlavních etnických skupin mluvících osmi jazyky a dvaceti devíti dialekty, lidé moderního věku i pravěku, dohromady jich jen něco málo přes jeden milion, jehož jen jedna desetina byla bělošská.
Nejpočetnější tam lid Ovambo, společenství sedmi kmenů, každý s jiným jazykem. Tvoří téměř polovinu všeho obyvatelstva, s tradicí brutálních náčelníků a nepříjemných čarodějnických obyčejů. Sídlí podél angolské hranice, odkud pronikali velmi ozbrojení prosazovatelé vědeckého socialismu.
Nejednotnost se vztahovala i na bělochy. Byli zejména německého, britského a búrského původu a posléze k nim přibyli portugalští uprchlíci z Angoly. Země byla úředně trojjazyčná: i návody v telefonní budce lze číst německy, anglicky a v afrikaans.
V Namibii vzniklo 34 politických skupin, zatímco marx-leninské SWAPO usilovalo o mocenský monopol. „My se s nikým o moc dělit nebudeme!“ oznámil SWAPO vůdce Sam Nuioma, častý návštěvník Moskvy.
South-West Africa se stala německým vlastnictvím v roce 1880, s výjimkou přístavu Walvis Bay, který připadl Britům. Nejednotná politická struktura: po SWAPO tím větším skupenstvím byla DTA (Democratic Turnhalle Alliance) a dalších skupenství aspoň tucet včetně strany komunistické a též její odnože troskistické.
Toto byla a stále je jedna z nejnáramnější končin s diamanty na světě.Též se tam farmaří a rybaří. Kromě vzácných kovů se kutá uran, měď, další užitečné hodnoty.
Tamější jih je sušší a značně pouštnější, prázdnější než sever země. Když tedy poušť, tak tady ji máme - pustina, nic. Místy chybí i kamení.
Našli jsme správnou odbočku vlevo, tedy směrem k Atlantiku, po prašné neasfaltce, přímo za nosem vpřed k jakýmsi efemérním horám na obzoru. Tak to máme osmdesát kilometrů terénem, vakuem naprosto bez provozu.
„Co když píchneme - a kdybychom píchli dvě pneumatiky?“ ozval se potomek.
Co kdyby se stalo cokoliv, zapráší se karburátor, unaví se rozdělovač, já jsem profesor politických pavěd, ničemu užitečnému nerozumím. „Brečet budeme,“ odpověděl jsem dítěti.
Nepotkali jsme vozidlo, neviděli stavení, ani kus dobytka, ačkoliv v některých úsecích jsme míjeli drátěné ploty, občas s otevřenou bránou a železnou mřížovitou rohožkou přes cestu: toť překážky, zátarasy, aby se dobytek necoural příliš daleko od vlastníků. Přes tuhle rohožku sudokopytník totiž nepřejde.
Občas jsme zastavili. Priscilla se přehrabávala v kamení, já dráždil nozdry nasáváním horkého větru. „Shimmering air“ - vzduch se míhal, třepotal, tetelil, před očima nám plula modrá, nepříliš vzdálená, ovšem naprosto neexistující jezera.
Mirages neboli faty morgány, česky řečeno. Fantomové si z nás utahovali v krušně nehostinném prostředí.
- - -
Kůže se expedují do Londýna na aukce pětkrát do roka na velitelství Hudson Bay Company, o níž jsem se domníval, že už neexistuje aspoń sto let.
Ostré slunce, ale chladný vzduch, však jsme víc než kilometr nad mořskou hladinou. Pod doškovou stříškou na restplacu studuji nálepku na prázdných láhvích: Vino tinto, Boa Pinga, Portugal, Lisboa. Kdo to tady pil, v sousedství superiorních kapských vín? SWAPO, či portugalští uprchlíci z Angoly?
Tmavý svět bez vegetace, ošklivá prázdná poušť s černými balvany podivného původu, sopka Brukkaros s vyhaslým jícnem o průměru 1999 metrů.
Mijí nás patnáct vojenských nákladních vozů a na střeže vezou zvláštnosti, patrně s účelem pro pouštní válčení. Míjíme vojenskou patrolu v džípech. Nezastavila nás. (Žádný úřední orgán nás za dva měsíce nezastavil. Mohli jsme oněch 15.000 kilometrů ujet bez řidičského průkazu, pojištění, bez jakéhokoliv papíru.)
Paralelní železniční trať v dohledu. Na kvalitu rozhlasového příjmu v datsunu jsme si nemohli stěžovat. S melodiemi Franze Lehára jsme dorazili do Marientalu, města, kde před pěti měsíci zrušili politický koncentrák a poslednich 75 nájemníků poslali domů. Nicméně známek veselí jsme nepostřehli. Hezcí, velmi tmaví domorodci si nás prohlíželi velmi nevraživě, děvčata kráčela s mnohým otopem na hlavách.
Vítr se točil, kutálel po silnici, vyhoďte z okna klobouk, pojedeme za ním, navrhoval jsem rodině. Nenadšeni mariánskými ubytovacími prostorami pílili jsme dál na sever za město k největší přehradě v zemi s nastřádanou vzácnou vodou z řeky Fish. Pokrývala 25 km2, pluli nad ní eskadry pelikánů, v okolí hopsali springbokové a horské zebry.
Předvečerní slunce by zájemci o rudou usmaženou pokožku vyhovělo v několika minutách. Namočil jsem kapesník a ten v několika minutách uschnul na perfektně suchém vzduchu.
Silnice stále rovná, neuhnula ani o centimetr. Prudce brzdím v osadě Kalkrand vyfotografovat na nevábném hotelu-hostinci velký nápis PUPKEWITZ AND SONS, jméno rodiny nepochybně nehotentotské. Později zjišťujeme, že četní a vlivní jsou Pupkewitzové v této zemi - nambitští magnáti snad dokonce.
Štíhlí domorodci, zabalení na způsob beduínů, postávali před ohyzdnými, rezatými chýšemi. Po vozovce se kodrcal povoz našeho cikánského typu, dvě vychrtlé kobylky, mnohočlenná rodina a družstvo patetických koz v závěsu.
V rádiu se ozvala domorodá stanice s druhem řeči, který jsme dosud neslyšeli. I obsah zněl jinak: opakoval pokroková slova - SWAPO, Mozambik, cosi o soudruhu Santosovi v Luandě.
Přeladili jsme na německé zprávy. Po zprávách Wünschkonzert - kdosi si vyškemral Čajkovského. Zrovna spustila Ouvertura 1812 a do cesty nám vběhla banda paviánů tempem napoleonských agresorů. Zahrozil jsem pěstí a když to nepomáhalo, pořádně jsem šlápl na plyn.
- - -
K vyhlášení nezávislosti tohoto dřívějšího německého území došlo prvního apríla 1989. Jeho prvním presidentem se stal Samuel Daniel Shafilshuma Nuioma z revolučního útvaru SWAPO (South West Africa People’s Organization of Namibia).
Po něm na pět roků byl v roce 2005 zvolen Hifikefunye Pohamba z téhož Swapo útvaru.
Prozatím nejposlednější informace o této podivné zajímavosti jsem postřehl v britském týdeníku The Economist s datem 22. dubna letošního 2018. Nynější president, zvolený v roce 2014 mohutnou většinou 87 % hlasů, nyní se svým pětiletým vládnoucím termínem, je domorodec Hage Geingob. Vyhlídky hospodářské nejsou důvodem k jásotu. Zatímco v roce 2015 zaznamenán vzrůst o 5 procent, teď se to scvrklo téměř na nulu. Momentální situace je ubožácký vzrůst o 0,15 %. Nezaměstnanost je na výši 40 procent. Domorodí vládci i v sousedním okolí si počínají způsobem zaručujícím neblahé výsledky - totiž vyvlastňování bělošské menšiny.
KONEC