V posledních deseti letech jsme byli svědky minimálně dvou Evropu významně ovlivňujících událostí, kdy se projevil výrazný rozdíl mezi západní a tzv. bývalou východní či postkomunistickou Evropou. Zcela jistě to byla migrační krize, kdy zejména Německo zcela otevřelo dveře milionu ilegálních migrantů z muslimského světa. Státy bývalé východní Evropy na to od počátku hleděly s nedůvěrou a následky naprosto chybného přístupu dnes bohužel již nejdou napravit. Podobná byla fascinace západní Evropy Gretou Thunbergovou, kdy ji přijímali nejvyšší představitelé států, zatímco v bývalé východní Evropě jsme na ni hleděli spíše skepticky, resp. kriticky. Nicméně, v obou případech se ukázal „východoevropský“ skepticismus, daný jinou historickou zkušeností, jako správný.

Zdá se mi, že současný vyhrocený spor o ochranu či záchranu Grónska před USA má podobný historický rozměr. Zatímco státy bývalé východní Evropy hleděly od roku 1948 ke Spojeným státům s obdivem a v podstatě od nich čekaly záchranu, která s nástupem Ronalda Reagana opravdu přišla, v západní Evropě se od šedesátých let demonstrovalo proti přítomnosti amerických vojsk. Současná kritika stavu a politik Evropské unie, kterou reprezentuje vystoupení J.D.Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci, se setkává se zásadním neporozuměním v Bruselu a bývalých západních zemích, zatímco v bývalé východní Evropě jí spíše rozumíme. Je evidentní, že díky mnoha evropským politikám a postojům, na které představitelé USA poukazují, se Evropa opravdu propadá do politické a hospodářské bezvýznamnosti. Je však potřeba přiznat, že řada těchto progresivistických politik a ideologií přišla do Evropy z USA a jsou výsledkem ideologické práce tzv. frankfurtské školy, pochodu institucemi, který dosáhl vrcholu za Bidenovy administrativy.

Státy bývalé východní Evropy si jasně uvědomují, že se minimálně deset let Evropa neobejde bez obrany Spojených států. Evropa nemá dostatečnou schopnost jaderného odstrašení, integrovanou protivzdušnou a protiraketovou obranu a potřebnou logistiku. Z tohoto pohledu „jsme nazí“ a Spojené státy americké v NATO k obraně nutně potřebujeme. Uvědomujeme si, že obrana je náš prioritní národní zájem! Nejenom já z osobní zkušenosti návštěv a jednání v Rusku vím, že Rusové opravdu považují vše, co osvobodili od nacismu v druhé světové válce, za svoji doménu.

Naopak, antiamerikanismus v západní Evropě vede k tomu, že se v Bruselu opakovaně mluví o evropské armádě. A pocit morálního nadřazení nad nehorázným americkým prezidentem vyvřel v otevření možnosti obrany Grónska, kdy výsadek evropských vojáků byl proveden natolik teatrálně, že se jednalo pouze o provokaci či políček Donaldu Trumpovi. Mnoho západoevropských lídrů dnes mluví o „krizi důvěry“ vůči USA, ale přiznejme si, že šlo pouze o řeči svérázného amerického prezidenta, který podobně mluvil o Kanadě jako 51. státu USA a v Davosu použití síly vyloučil. Trump je Trump, musíme ho brát vážně, ale ne doslova. Za naprosto nezodpovědné považuji také návrhy některých politiků, že si musíme hledat jiné spojence než USA, například Kanadu, která dlouhodobě neplní závazek 2 % HDP v NATO, Japonsko či Jižní Koreu. Opravdu nás budou tito spojenci vojensky bránit?

Naopak ale o „krizi důvěry“ vůči evropským státům NATO mluví americká reprezentace již delší dobu. Američané nám oprávněně vytýkají, že deset států NATO neplní ani ta dvě procenta HDP na obranu, ke kterým jsme se zavázali v roce 2015. Česko se na ta dvě procenta dostalo v loňském roce pouze díky předplacenému nákupu F35. Zapomeňme na „evropskou armádu“, když nejsme schopni plnit své závazky v NATO. Dlouhodobě Spojené státy financovaly provoz NATO za nás, černé pasažéry. Ostatně, obava z toho, že by se USA mohly začít stahovat z Evropy, vedla k tomu, že na summitu v Haagu bylo odsouhlaseno 5 % HDP na obranu. Američané nám také opakovaně vytýkají, že ještě v loňském roce vydaly státy EU za nákup plynu a ropy z Ruska 7 miliard Eur, čímž vlastně financujeme ruskou agresi.

Jsem zděšen z toho, s jakou lehkostí řada politiků v Evropě kritizuje, resp. provokuje Donalda Trumpa, který je možná zvláštní, ale přiznejme si, velmi efektivní. A hlavně je vůdcem jediné světové demokratické velmoci a važme si toho, stále náš klíčový partner. Kdyby se měly USA z Evropy stahovat, což by při dalším neplnění našich závazků hrozilo, byla by to pro Evropu tragédie. Jsou-li dnes úspěšné „ruské narativy“, tak je to podněcování k obraně Grónska před Trumpem či vyzývání k hledání serióznějších partnerů, než jsou Spojené státy. Rozpad NATO, ke kterému někteří evropští politici svými provokacemi směřují, by byl tragédií pro Evropu a výhrou pro Rusko.