Zpráva z cesty. Tři týdny po USA. Z Východu na Západ a zpět, proti směru hodinových ručiček. Navštíveno 21 států, najeto 12800 km. Fakt skoro třináct tisíc. Asi jako z Prahy na Čukotku. Většinou po venkově, po odlehlých cestách mimo metropole. Navštíveno ale i několik měst zhruba velikosti Plzně či Brna.

I když hlavním cílem výzkumné výpravy byla spíše jiná materie, nebylo možno si nevšimnout i některých společenských fenoménů a také změn od poslední inspekce. Především: velmi se přeceňuje rozdělení Ameriky na Východ a pacifické pobřeží versus Středozápad v nejširším slova smyslu.

Ano, některé mapy to tak často po amerických prezidentských volbách ukazují. Pokud se ale na stejné mapy podíváme podrobněji, ne podle států ale podle okresů, pak zjistíme, že v zásadě všechny celkově modré státy jsou modré jen v průměru. I v těch nejliberálnějších ale stačí opustit metropole (na Západě jet hodinu či dvě od pobřeží) a okresy tam zcela republikánsky zčervenají. Ano, správně namítnete, že v těchto případech jde o okresy s velmi řídkým zalidněním, zatímco velkoměsta, kde žije většina, volí demokraty. Platí ale, že nekonečně zásadnější ze společenského i politického hlediska je dělení na venkov versus velkoměsta než na vnitrozemí a pobřeží.

Je úplně jedno, jestli cestujete po Michiganu či po Arizoně, na venkově se tam s nejkřiklavějšími výdobytky dekadence a progresivismu vůbec nepotkáte. Život tam běží posousedsku, pohodově, bezpečně a přátelsky. V městečkách o pár tisících či o pár desítkách tisíc narazíte na projevy multikulturalismu, genderismu a všelijakých výstředností asi tak stejně často, jako v Přešticích, Písku nebo Litoměřicích.

Stačí ale vjet do města řádově nad sto tisíc obyvatel, pak první, co uvidíte (fakt první) jsou zcela zfetovaní (většinou černoši) žebráci a bezdomovci, povalující se na chodnících a vydávající všelijaké skřeky. V baru pak máte problém správně určit pohlaví většiny návštěvníků. Vyjedete z města, a hned je svět zase v pořádku.

Jak tam jsou vidět volby? Popravdě, vlastně moc ne. Záplava billboardů či předvolebních letáků je oproti našim poměrům mizivá. (Drtivě nejčastějším zbožím, které je na billboardových plochách nabízeno, je právní pomoc při vymáhání odškodnění. Protože pumpnout nějakého boháče, to se musí umět.) Když člověk občas v nějaké hospodě zahlédl puštěnou televizi, pak ano, tam se Harrisová párkrát mihla. Ale z každého pytlíku na jerky tam předvolební kampaň opravdu neleze.

Přesto však je kampaň viditelná. Na soukromých pozemcích. Cedule (často vlastnoručně na koleně vyrobené) hlásají, že majitel pozemku podporuje... nejčastěji Trumpa. Nebo nějakého kandidáta v místních volbách. Především na venkově to vypadá, že naprostou většinu kampaně si platí přímo sami voliči. Nejen na své finanční, ale i morální náklady, protože otevřeně se k někomu v rozdělené společnosti takto hlásit může leckoho z druhé strany barikády rozezlít. U nás si tohle troufne málokdo, tam kdekdo. Včetně triček, kšiltovek nebo nálepek na autech (včetně náklaďáků). K Bidenovi ne moc lichotivých.

A společenská témata hovorů u stolu? Vadnoucí prosperita, možná školství. Zahraniční politiku neřeší nikdo, povědomí o „zbytku světa“ je tam mizivé. Ale stejně byl nejroztomilejší (a nejinformovanější) jeden manželský pár v Texasu. Ocenil přátelské rozdělení Československa a v jisté nadsázce ho viděl jako inspiraci pro… Texas.

Ne, amerického prezidenta budou volit Američané. Nikoli mudrlanti ze „světových médií.“ Naštěstí.

psáno pro IVK