„Nechápu, jak mně může někdo z Washingtonu poroučet, co si mohu dělat se svou vlastní kukuřicí.“
nejmenovaný páleník z jižni Virginie.

Trnek nemajíce, místní páleníci sáhli po kukuřici. Ta tu roste všude. No a žízeň po dobrém truňku, ta je taky všude. Jak také prozrazuje výše uvedený citát, všechny vlády světa si usurpují privilegium se o žízeň občanů starat a nabízet k útěše jen a jen svoje, v přepěkně zdobených flaštičkách, daněmi stonásobně zdražené gořalenky. To ovšem na všecky neplatí. Napálí si sami.

Moonshine. Měsíční světlo. To je všem známý kód, jméno pro kukuřičnou pálenku vypálenou bez dohledu dozorců z Washingtonu. Tradice je stará, jak Amerika sama. Už ti první přivandrovalci našli někde na lodi, která je přivezla, když ne kotel, tak aspoň pěkný měděný hrnec a trubku, ze které ukroutili „hada“ na chlazení. Dřeva na oheň bylo všude do aleluja a kukuřice habaděj. Hlavně ti nejtvrdohlavější, kteří se usadili v horách na východě, měli pro přeměňování kukuřice v pálenku neobyčejné nadání.

Pracovali na svých políčkách do úmoru. Nikdo jim nezazlíval, když si po denní dřině lupli štamprli, či dvě; lépe však, což bylo častější, když si nahnuli zrovna z velké zavařovačky, ve které si dobrotu nakapanou z „hada“ skladovali. No, ale na Ameriku přišla hrůza zvaná prohibice. V městských hospodách ti nenalili ani pivo… Ke kopaničárům se ta špatná zpráva dostávala jen z doslechu. Pálili si jako vždycky předtím. Ale vláda má dlouhé prsty. Do hor se vydali přísní úředníci s doprovodem šerifa a jeho biřiců. Bylo po pálení. . .Bylo? Na kopaničáre si jen tak nedojdeš! Vzali své nádobíčko ještě výše do hor, strží a skrytých údolíček hluboko v lesích kolem. Prozradit je mohl jenom kouř z ohně pod kotlem s kvasem. Žádný problém - pálilo se v noci, při měsíčku. No a tady vzniklo to pěkně, do dneška používané jméno „moonshine“.

Moonshine - slivovica. Možná, že někomu ta dvě slova nesouzní. Mně ano! Čím to asi bude? Ty kopce v severní Georgii, kde žiju, mně převelice připomínají valašské kotáry a ti chlapi, které sem tam u potoka při rybačce či procházce s flintou na rameni potkám, se podobají jako vejce vejci chlapovi z pasek, který se jednou za čas ukáže na dědině v Hrozenkově nebo v Karlovicích. Rozdíl mezi nimi je jen ten, že ti chlapi z Apalačských hor pálí z kukuřice a ti z Valašska pálí z trnek.

No, a aby páleník z Valašska nezastal za svým kolegou z Virginie, řekne si: „Co je nejakému pazůrovi z Prahy po tom, co si já dělám s mojíma trnkama?“