Dne 5. dubna jsem se zúčastnil jako pozorovatel OBSE parlamentních voleb v Moldavsku. Tento pozapomenutý evropský stát se nyní, více než po deseti letech, stal námětem pro zpravodajské pořady i v České republice. Jak známo, odehrál se v Kišiněvě minulý týden v podstatě pokus o státní převrat. Dav mladých lidí, pravděpodobně nikým neřízený, vyraboval vládní budovy a nad prezidentským palácem vyvěsil rumunskou vlajku. Tedy, v dnešní Evropě, výsledek dvoudenní, spíše poklidné manifestace poměrně nezvyklý. Ostatně, Moldavsko je zemí mnoha politických i sociologických anomálií: Vládnoucí komunistická strana je vnímána, alespoň na poměry běžné v tomto regionu, jako nápadně proevropská. Demografickou krizi, postrach Evropy, vyřešilo Moldavsko svého času bravurně: Zdejší pravoslavný patriarcha přislíbil osobně pokřtít druhého potomka jakékoliv moldavské rodiny. Od té chvíle se přirozený přírůstek obyvatelstva překvapivě zvýšil. Anebo jiný příběh: Zdejší komunita Rómů, dlící v severní části státu, se nedávno bez okolků pokusila o vyhlášení nezávislého rómského státu. A že nepřevládá mezi lidmi jen pravoslaví, dokládají vesnice v jiném moldavském regionu: nejvyšším procentuálním zastoupením se mohou pochlubit (jako nikde jinde na světě) Svědkové Jehovovi.

Komunistický prezident Voronin, těsně před volbami křepčící na noční předvolební technoparty dunící centrem Kišiněva, je politikem oblíbeným. Opozice si přesto prosadila přepočítání volebních výsledků, leč Moldavsko má komunisty rádo a padesátiprocentní vítězství si tato strana podle všeho (a my, jakožto OBSE, jsme to dosvědčili) vydobyla poctivě (snad až na občasné zneužívání vládních médií). Přesto, respektive právě proto je zdejší situace možná beznadějnější než v případě Ukrajiny nebo Běloruska. Ukrajina po oranžové revoluci zvolila Juščenkovy demokraty, oproti drtivému vítězství polo-totalitní Janukovyčovy strany těsně před revolucí. Zde v Moldavsku však patrně budou výsledky po přepočítání hlasů podobné, jako byly ty bezprostředně po volbách. Tato země se totiž může „pochlubit“ mezi evropskými státy takřka nejvyšším procentem práceschopného obyvatelstva v emigraci. Jinými slovy značný podíl obyvatelstva tvoří důchodci. A pro ty v 90. letech, v době budování demokratické státnosti, nezbylo ve státní pokladně, vyprázdněné tehdejší válkou se separatistickým Podněstřím, ani na penze. To se stalo pro Voroninovy komunisty nesrovnatelně lepší marketingovou příležitostí k politické ofenzívě, než tomu bylo nedávno u nás v případě ČSSD a jejím boji proti zdravotnickým poplatkům.

V Moldavsku tedy zůstali zejména důchodci a ti volí komunisty. Kišiněv s velkým zastoupením mládeže je pak jakýmsi rukojmím seniorů a jejich někdejšího problému se zrušenými penzemi. Obávám se proto, že současné manifestace v Kišiněvě jsou spíše aktem zoufalství než svítáním na lepší, demokratické časy. Myslím si, že byť by bylo pozváno sebevíc mezinárodních pozorovatelů, komunisté by stejně vyhráli.

Beznaděj Moldavska je dovršena problémem se separatistickým Podněstřím. Nad enklávou drží ochrannou ruku Rusko (byť ho oficiálně neuznává), sami ruskojazyční Podněstřané chtějí zůstat nezávislí (neboť mohou požívat nemalých finančních příjmů právě z Ruska) a vyhovuje jim současný status quo. Moldavsko je samozřejmě proti (leč nemá rovněž vůli onen status quo jakkkoliv řešit), ale škodí tím samo sobě: Zahraniční firmy se tady bojí investovat (na rozdíl od Ukrajiny, kde alespoň v období před světovou krizí investovaly značně) a na rozdíl od sporů Gruzie vs. Jižní Osetie (a Abcházie) či někdejších sporů bývalé Jugoslávie se v moldavsko-podněsterském konfliktu Západ nijak výrazněji neangažuje. A zdá se, že by o to žádná z nesvářených stran ani nestála.

Výsledek této mizérie je tristní: Moldavsko je (a obávám se, že i zůstane) zapomenutou a stagnující zemí, s nezdravě fungujícím hospodářstvím, s nejasným právním rámcem, s neochotou Západu integrovat je do svých struktur, s nechutí své vztahy se zahraničím směřovat alespoň k nějakému, byť proruskému, prorumunskému či proevropskému cíli (Voroninova vláda chaoticky lavíruje mezi snahou o vstup do EU a spojenectvím s Moskvou, ač ta podporuje separatisty).

Když jsem touto zemí projížděl, viděl jsem, že tam žijí docela šťastní lidé a že mají své životní jistoty. Což v dnešním světě není samozřejmostí. Přesto jako stát a jako národ tragicky stagnují.

http://tombi21.blog.cz