„. . . Jeden okruh se týká nepřizpůsobivé vrstvy obyvatelstva, která zneužívá sociální dávky a co horšího - systém sociálních dávek plus horlivost takzvaných aktivistů tyto lidi ještě hlouběji drží v sociální pasti, v níž se ocitli. . .“
Aston, 1.4.

Pohádal jsem se jednou na večírku ve Washingtonu s jedním našincem. Byli tam jen Češi, kteří kdysi prchli před všemi vymoženostmi, kterými je zahrnoval Gustáv Husák. Kalifornské vínečko a místní goralenku tam však také ochutnávalo pár maminek a tatínků, strýců nebo tet, taky starých kámošek a známých na návštěvě. To je vždycky legrace, musíš však opatrně, my žijeme v Americe už dlouho a lidé jsou někdy hákliví. Zrovna tak jsme však hákliví my; každý si brání svoje. Připíjím si s kamarádovým švagrem, je to fajn chlap. Kecáme o všem možném. Přijde řeč na černochy.

„Jak tady tu pakáž můžete trpět? Já bych s nima zatočil!“

Najednou vidím před sebou tváře dětí, které ve škole učím. Oliver, Patrick, Maria, Joe, Nathalie. Někdo bílý, tmavý, snědý, žlutý - děti. Už je nevidím barevné, jsou to jen obličeje za jmény; jejich pradědci se tu nějak přebrodili, jak vsichni Američani, z celého okolniho světa.

Zasměju se a kopnu všechno do autu. Chlapík je tu na návštěvě tři dny, za čtrnáct dní letí zpátky domů. Což jsem byl já po příchodu do Nového světa v tomto názoru jiný, přesto, že jsem vždycky vyznával Luise Armstronga a Ellu Fitzgeraldku? Táta vždycky mluvil pěkně o Jesse Owensovi, když vyhrál v třicátém šestém olympiádu v Berlíně a hrozně tím otrávil Hitlera. Maminka pak měla ráda Josephinu Baker, tu nádhernou černou zpěvačku.

Přesto však mně vzalo rok, dva, než jsem si ve škole zvykl, že děti jsou děti, ať jsou bílé nebo jakékoliv, ať je to žáček Jožka Kocůrků z Hovězí nebo Joe Smith z Washingtonu. Už mám jen ty dvě staré kantorské kategorie: děcka, která zlobí, a děcka, která nezlobí.

Dal jsem si s tím kámošovým švagrem ještě jeden drink, prima jsme si pokecali o fotbalu. Pohádal jsem se pak s jiným chlapem. Žije tu déle než já a opakoval hlasitě stejnou pitomost jako ten čerstvý návštěvník. Má doktorát, nevím z čeho. Peněz jako much. O demokracii mele od rána do večera, zbožňuje Masaryka. Stále se ale cítí, že on je lepší než někdo jiný třeba proto, že ten druhý má od Pána Boha černou hubu. Slyšel jsem, že se bude stěhovat do Československa, zdědil prý tam mlýn. Nad mlýnicí bude cedule: “Meleme jen árijské proso!“ To už tady přeci bylo. Docela nedávno.

„Ty špinavý negře!“ Tak nadává černá služka v knize “Jih proti Severu“ jinému černochovi. Už si nepamatuji proč, snad něco vzal nebo byl jinak nepoctivý. To ošklivé slovo nemluví o barvě kůže, mluví o barvě duše.

Než jsem se po přichodu do Ameriky vrátil do cechu Jana Ámose, fušoval jsem do fochu Michelangelovi. Maloval jsem. Baráky. Malovali jsme jednou nově postavenou školu. Pracoval jsem tehdy pro velkou americkou firmu. Pracovali jsme v té nové škole ve dvojicích. Jeden maloval štětkou rohy, druhý válečkoval. Pak jsme se vystřídali, práce šla jako po másle. Podlahy nebyly ještě hotové, nemuseli jsme ani přikrývat; malířův sen. Chodby byly dlouhé, třídy prostorné, prázdné. Nejjednodušší malování, jaké si jen umíš představit. Když jsme položili druhý nátěr, bylo všechno ještě lehčí. Natírali jsme dveře, rámy a lišty. Pohoda. A pak znova, další patro.

Můj partner se jmenoval Oliver. Šestadvacet roků, chlap jako hora. Rád se chechtal. Nemohl se však smát mým vtipům, sotva jsem se uměl tehdy vymáčknout. Řehtal se, když jsem napodoboval Armstrongův chraplavý hlas. Hlavně se pak smál, jak jsem pitvořil angličtinu. Ukazoval mně věci a dával jim anglická jména. Už jsem uměl anglicky říct barva, štětka, žebř a váleček. Taky nějaké základní nadávky. Práce nám šla od ruky, předák se na nás smál a něco přátelsky hulákal. Oliver se řehtal na celé kolo. Plácl mně po zádech, že jsem málem vlítnul na čerstvě namalovanou stěnu.

Oliver byl černoch. Za pár dnů jsme se skamarádili, byli jsme partneři. Učil jsem se od něj angličtině a také všelijakým malířským trikům. Byl velice šikovný.

Pak k nám přidal předák ještě jednu dvojici. Vzali jsme vždycky chodbu ze dvou stran proti sobě a setkali se uprostřed. Svačinu a polední přestávku jsme strávili vždycky společně. Oni povídali, já jsem se snažil z jejich hantýrky sem tam něco pochytit. Angličtina je potvora. Když však mluví tři černoši najednou, má s ní někdy problém i rodilý Američan. Obyčejně probírali nějaký sport, hlavně košíkovou. Oliver se mně někdy snažil vysvětlit, o čem je řeč.

Všecko bylo prima. Až do dne, kdy jsme narazili na kotelnu. U stropu nahoře byla plná trubek, uprostřed a podél stěn stejně tak. Předák přišel s plánem. Každá trubka musela být namalovaná jinou barvou. Strop a stěny za trubkami nejdřív. Kotle byly černé, musely se před malováním přikrýt. Nesměly po nás zůstat žádné barevné stříkance na stěnách, ani na stropě.

Bylo po smíchu. Zrovna tak, jak byly chodby a prázdné třídy jednoduchá a čistá práce, tak byla kotelna práce složitá a těžká.

Za ní však byly zase ty nekonečné, příjemné chodby. Říkám si, tři, čtyři dny lezení kolem trubek u stropu, barva na obličeji, rukou i uniformě. Nu ale co, tři, čtyři dny, to se dá zvládnout.

Něco se však stalo s mými partnery. Dohadují se s předákem. Ten rozkládá rukama, hlasy jsou pořád hlasitější. Tváře se změnily. Nevidím bílé zuby v rozesmátých obličejích. Oči, oči jsou jiné. Je v nich nenávist. Jako by nám předák nastrčil proklatou kotelnu schválně. Hlasy se vystupňovaly, předák je rudý v tváři, něco křičí. Moji partneři odcházejí. Je půl jedenácté dopoledne, není konec šichty. Nechali toho, jdou domů. Vidina špinavé práce v kotelně byla pro ně příliš. Předák tam stojí, plány kotelny v rukou. Oliver se po mně ani neohlédl.

Přikryl jsem všechny kotle plachtami. Nachystal jsem barvy na příští den a opsal si do notýsku jména všech barev z výkresu. Mrknu se doma do slovníku, abych nic nepopletl. Musím začít se stropem a stěnami. Trubky budou poslední.

Ráno je ještě venku šero. Převlékám se v kotelně do svého malířského munduru. Večer budu pěkně zamazaný. Ale co se dá dělat. Najednou se objeví ve dveřích Oliver. Tváří se velmi vážně.

„Good morning Pete, jak se dneska máš?“

„Fajn se mám, prima se mám!“

Jsem rád, že je zpět. „Good morning Oliver!“

Podává mně ruku, provinile něco říká. Rozumím jen slovu “sorry“. Vím, že se tím slovem omlouváš, když třeba do někoho šťouchneš nebo když je ti něčeho líto.

„Sorry friend!“ říká Oliver. Pak se převlékne do malířské uniformy. Zasměje se až tehdy, když vidí na plánu kotelny tužkou česky připsáno: žlutá, červená, modrá, zelená. Řehtáme se, když ho slova učím vyslovovat.

Ti dva se neukázali. Sedí před domem a čekají na pošťáka, až jim přinese podporu v nezaměstnanosti. Není zrovna malá. Pošťák s penězi však přijde týden co týden. Kdo by se mazal s nějakými trubkami v kotelně? Zítra půjdou demonstrovat k Bílému domu proti bezpráví, které se děje černochům.

Oliver na demonstraci nebude. Poslední trubka je natřená, čeká nás zítra ráno dlouhá, dlouhá, příjemná chodba.

Vzpomínám na nadávku služebné z knihy. Olivera se netýká, on je už z vody venku. Třeba taky ukáže jak z vody ven těm dvěma malířům, kteří se do práce nevrátili.Ta ošklivá nadávka však velice pasuje organizátorovi demonstrace. Co by si, chudák, počal, kdyby všichni lenoši najednou namísto demonstrováni začali natírat trubky?

„Ty špinavý negře!“ řekla služka v knize. Oslovovala taky funkcionáře z města mého mládí. Smál se tehdy mé mamince:

„Ten váš syn to ale dopracoval! Tady byl učitelem a v Americe vláčí žebře!“