„Počkej na sluníčko, teď to nefoť.“
„Máš pravdu, jezero je ve stínu,“ odpověděl své paní chlapík s kamerou. Svěsil foťák na řemínku kolem krku. Stáli hned vedle nás na odpočivadle u silnice. Její vlasy byly bílé jako sníh, který svítil v sedle hned nad námi. On se rozhlížel po horách kolem a usmíval se. Vrásky na obličeji prozrazovaly, že už má za sebou nějakých pár pátků.

„Vyfukuje,“ řekla paní a přitáhla si těsněji svetr přehozený přes ramena. Vítr vanoucí od sedla přinášel chlad sněhu a pronikal až do kostí. Mrak, který zakrýval slunce, však rychle odplouval a sluníčko zase ozářilo hory i stráně teplými paprsky. Barvy květin rázem zazářily. Kamenitá stráň pod námi se proměnila v dílo malíře, který svou duši i kumšt upsal horám.

Naše auto se tísnilo na úzkém odpočivadle mezi serpentinami vedle velkého Chryslera. Třetí auto už by se tam nevmáčklo. Silnice se vyšplhala až mezi dva vysoké skalní štíty. Hory Svatého Jana jsou mladíčci mezi horami; zub času ještě nestačil zaoblít jejich divoké štíty. V rozsedlinách ležel sníh.

„Chcete, abych vám udělal fotku?“ zeptal se nás chlapík vedle.
„Ovšem, to by bylo fajn. Vyfotím vás taky, jestli chcete,“ říkám.
„To bys byl hodný. Chtěli bychom tu být na fotce spolu.“
Vyměnili jsme si foťáky. Viděl jsem v hledáčku jejich obličeje. Úsměv na nich nebyl jen kvůli fotce. Usmívali se pořád. Hory za nimi se ježily proti nebi. Ještě to vezme pár dlouhých let, než dostanou vzhled vyrovnanosti dvou tváří před sebou.Rychle jsem fotil, další mrak už zase sahal po sluníčku.Byl jsem rád, když si s námi začali povídat. Seděli jsme na kamenech u odpočivadla a jedli sušenky, které nám paní nabídla. Alena skočila do auta pro čerstvé meruňky; koupila je ve stánku u cesty ještě dole v městečku.

Oslavovali oba osmdesátku. Vyjeli si na výlet ze svého domu v Arizoně. Chtěli objet a navštívit všechna místa, která hrála důležitou roli v jejich životě. Času měli fůru. Užívali si důchodu. Svoji továrničku v Kansasu předali už dávno dětem; teď byl čas na odpočinek. Své tři syny a dceru na této cestě vynechali. Viděli se často. Jejich vnoučata už jim dokonce přivezla představit i dvě pravnoučata.Co však hledali v tomto krásném, ale Bohem zapomenutém horském průsmyku? Oba se zasmáli, když jsem se zeptal. Dick se dal do vyprávění.

Bylo to koncem třicátých let, hospodářská krize dosahovala vrcholu. Dick a Mary Lou bydleli tehdy v Denveru. Tísnili se v jednopokojovém bytě, Mary Lou čekala druhé dítě. Dick byl obchodním cestujícím. Prodávej však, když lidé nemají za co kupovat! Žili ze dne na den. Činže, splátky na auto, něco na živobytí. A pořád dokola, krize držela Ameriku v hrsti. Ještě že benzin byl skoro zadarmo, a tak Dick mohl objet hodně zákazníků.

Jednou měl namířeno do Phoenixu v Arizoně. Auto měl plné vzorků zboží a chtěl je nabídnout na velké konferenci hoteliérů. Mýdlo, ručníky, povlečení na postele, všechno, co se v hotelu může hodit. Dick si namířil z Denveru zkratkou přes hory. Byl mladý jako ony, vzájemně se vyzývali. Hory nad ním tentokrát vyhrály. Kousek za průsmykem, kde teď stojíme, spadla lavina a přehradila cestu. Silničářům zabralo odklízení sněhu a spadlého kamení celý den. Dick pomáhal, rval se se sněhem, ani si neodpočinul. Nepomohlo nic, na konferenci přijel pozdě. Neprodal. Smůla ho začala pronásledovat. Banka Dickovi počkala se splátkami tři měsíce. Pak si přišli pro auťák. Obchodní cestující bez auta je jako ryba bez vody. Ztratil práci. Přestěhovali se do státu Wyoming, Dick tam pak na ranči tátova přítele kovbojoval. Bydleli ve srubu i s dvěma dětmi, na jídlo a oblečení Dick vydělal. Mary Lou pomáhala v kuchyni.

„Nebyla to vždycky legrace,“ říká Dick. „Nesmíš se však nikdy vzdát. Štěstí se pak vždycky obrátí.“

Vítr ze sedla nám zase připomněl, kde jsme. Slunce ozařovalo štíty na druhé straně údolí, jezero pod nimi se lesklo. Dick hodil pecku z meruňky dolů srázem. Odrazila se o kámen a zapadla.

„Budeme muset jet,“ řekl. Mary Lou se usmála a zvedla se z kamene, na kterém seděla.

„Good Luck! Hodně štěstí, příteli!“ Dick mně stiskl ruku a vrásky v koutcích očí se zasmály. Ještě jednou se rozhlédl po štítech kolem. Už je nevyzýval, přátelsky se na ně usmíval. Květiny na stráních zářily. Využívaly chvíle, než jim zase mrak zakryje slunce. Vlnky dole na jezeře házely stříbrná prasátka, jak na ně sluníčko svítilo.