Stabilita míru po uzavřené dohodě paradoxně záleží hlavně na tom, zda silnější strana chce mír, a zda je za něj ochotna jít do války. Po První světové válce silnější strana sice chtěla mír, ale nebyla pro něj ochotna jít do války, a proto k válce došlo. Po druhé světové válce silnější strana již byla ochotna do války se SSSR jít a proto světový (ne lokální) mír vydržel až do pádu válkychtivého, ale slabšího Sovětského svazu. Dohody ale většinou skončí porušením, když se čeká dost dlouho, buď proto že válkychtivější strana se stane silnější, nebo silnější strana se stane válkychtivější, nebo silnější strana přestane být ochotna za mír bojovat (případ Mnichova).

Zájemce o tuto tematiku má nekonečně bohatý studijní materiál, protože válka byla hlavní náplní života Homo sapiens od okamžiku, když se na zemi objevil. Za starších časů války většinou končily vyhlazením nebo asimilováním poražené strany. Zdá se, že čím modernějším se člověk stal, tím častěji se kromě vyhlazení uvažovala dohoda, i když o prvních 200 000 letech toho moc nevíme, jelikož záznamy existují pouze z posledních 5000 let. V Bibli například lze vysledovat jak případy vyhlazení, tak případy různých dohod. Podobný vzorec chování vidíme třeba i v zaznamenaných konfliktech mezi Indiány v předkolumbovské Americe.

Porážka u primitivů pouze vzbudí touhu po pomstě, takže dalším válkám může zabránit, když ne úplné vyhlazení, tak naprosté zdecimování. Japonci a Němci nebyli primitivové, a navíc byli zcela zdecimováni, takže mírové dohody jim vnucené se zdají zatím stabilní. Avšak většina konfliktů po Druhé světové válce byly mírovými dohodami pouze přerušeny a pravidelně se obnovují, příkladem slouží 50 afrických států, ale i jihoamerické a asijské státy. Každý si může na Wikipedii najít například války v oblasti Súdánu, Etiopie, Somálska, Konga anebo kdekoli jinde. Západní Evropané již válčit nechtějí, ale když budou slabší než jejich okolí nebo když nebudou za svůj mír ochotni bojovat, válka jim bude vnucena.

Odlišná od všech ostatních válek a dohod je mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem z roku 1978. Válkychtivější strana (egyptská vláda opakovaně prohlašovala, že jejich hlavním cílem je vyhladit všechny Izraelce do posledního kojence), byla zdecimována v letech 1956, 1967 a 1973. Izrael dobyl Sinaj a pak vrátil v roce 1956, a znovu ho dobyl v roce 1967. V roce 1973 Egypt napadl Izrael a část Sinaje se mu podařilo obsadit, ale v následujícím konfliktu byly jeho armády zcela obklíčeny, a Izraelská armáda se dokonce ocitla na druhé straně Suezského kanálu a mohla postupovat na hlavní město Káhiru, a tak Egypt donutit ke konečné a totální kapitulaci podobné kapitulaci Německa v roce 1945 (nemluvě o tom, že v izraelských možnostech bylo zničit Asuánskou přehradu a nechat utopit 10 milionů Egypťanů).

V této situaci se začal prosazovat alternativní plán – využít této totální výhody pro nastolení „trvalého míru“. Šlo o neutuchající touhu po míru izraelských idealistů, který sice byl v konfliktu s barbarskou realitou islámské kultury, ale v židovské kultuře rezonoval víc než cokoli jiného a dal se snadno prosadit u války unaveného obyvatelstva, zvlášť v situaci, kdy levice tradičně ovládala ve státě Izrael téměř vše včetně médií. Jejich „idealismus“ byl zcestný a nepromyšlený, a spíš inspirovaný populárními klišé (Make love not war) než analýzou. Analýza amerických strategických expertů varovala před vyklizením celého Sinaje, ale to je přesně to, co naivní prezident Jimmy Carter prosazoval a levice přivítala. Izrael se měl stáhnout nejen z egyptské strany Suezského kanálu, ale dokonce úplně z celého Sinajského poloostrova. Lidé sice začínali být unaveni socialistickými experimenty, a v roce 1977 socialisti poprvé v izraelské historii nezvítězili, ale poražená levice touhu Izraelců po věčném míru využila a s americkými partnery udělala vše, aby své plány realizovala.

Sinaj je znám z Bible jako poušť, na níž pobývaly židovské kmeny, když odešly z egyptského zajetí. Na Sinaji našli archeologové záznamy prvního semitského písma, podobného dnešnímu hebrejskému, z něhož se vyvinulo později řecké písmo, azbuka, latinka, arabské a další písma. V roce 1978 byly na Sinaji již židovské usedlosti, jinak byl málo osídlen, avšak levice se rozhodla ho obětovat a lidem předhodila nesmyslná hesla, jako „Výměna území za mír“ a „V době balistických raket nemá území žádnou cenu“. Sinaj byl nabídnut Egyptu výměnou za mírovou smlouvu. Tak velkorysou (a skoro sebevražednou) nabídku nemohl ani nenávistný Egypt odmítnout. Válkou Sinaj získat nemohl. A navíc získal americkou vojenskou a finanční pomoc. Nevýhody a nebezpečí této smlouvy v Izraeli do hloubky diskutovány nebyly, a židovská touha po míru převálcovala jakékoli záblesky racionality. Tlaku izraelských levicových elit nebylo možné čelit, nikdo se mu nemohl postavit, ani tehdejší pravicový předseda vlády Menachem Begin.

Smlouva byla zcela jednostranná a pro Izrael nevýhodná. Nebyl uvažován vůbec žádný územní kompromis. Izrael, 68 000 km2, se vzdal 40 000 km2 ze svého území ve prospěch Egypta majícího 1 000 000 km2. Židé byli ze Sinaje odsunuti. Egyptu se povolovala plná kontrola nad poloostrovem, zatímco Izraeli se omezovaly dokonce obranné síly i na jeho vlastním zbylém území přilehlém k Sinaji (Annex I smlouvy). Američtí generálové dokazovali, že několik částí Sinaje, včetně Šarm aš-Šajch, musí nezbytně zůstat v rukou Izraele, ale to vše bylo ignorováno. Sinaj, včetně dvou přilehlých ostrovů, měl být dále též pod kontrolou personálu OSN (tehdy stejně jako dnes zcela nepřátelského Izraeli). Smlouva měla vícero bodů, nejdůležitější Dodatek III (Annex III) se týkal budoucích vztahů v 9 bodech (8 článků a jedna poznámka).

Článek 1 se týkal diplomatických vztahů, čl. 2 ekonomických, čl. 3 kulturních, čl. 4 volného pohybu lidí, čl. 5 zastavení propagandy, čl. 6 propojení Egypta a Izraele dálnicí a železnicí, čl. 7 lidských práv, čl. 8 volného pohybu lodí i v teritoriálních vodách. Devátým bodem tohoto Dodatku III byla poznámka (Minute to Annex III) slibující dodávky nafty ze Sinaje do Izraele. Ani jeden z 9 bodů nebyl Egyptem splněn. Navíc Egypt proti dohodám prodal dva původně izraelské ostrovy Saudské Arábii. Kdokoli pak v Egyptě navrhnul spolupráci ekonomickou nebo kulturní, nebo hodlal cestovat do Izraele, byl ostrakizován nebo dokonce potrestán, egyptská propaganda nepřestala šířit nacismus a protižidovské báchorky o krvi muslimských dětí v macesech, rozvoj dopravy a ani dodávky nafty nebyly umožněny, izraelští turisté jsou vražděni za nečinného přihlížení egyptských policistů. Izraelští diplomaté unikli v Káhiře lynčováni jen na poslední chvíli.

Egypt staví útočné tunely pod Suezským kanálem (zde) a pravidelně požaduje od Izraele souhlas ke zvyšování počtu tanků a vojáků na Sinaji pod záminkou boje s jakýmisi teroristy. Byly to ale egyptští vojáci a ne jacísi teroristé, kdo vraždili na izraelském území Izraelce, a byly to egyptské tanky, které stříleli na izraelské území. A byla to egyptská vláda, která vyzbrojila a stále ještě vyzbrojuje Hamás. Menachem Begin propadl po podepsání dohod a ztrátě Sinaje depresi, z níž se nevzpamatoval. I dnešní establishment, včetně pravicové vlády, ustupuje Egyptu a zavírá oči před porušováním dohod, protože si iluzi o věčném míru nechce nechat zkazit, a nazývá ho „studený mír“. Dnes Izrael egyptskou naftu nepotřebuje, protože se našly obrovské zásoby plynu, a tak izraelské mírové síly pro změnu nabízejí Egyptu plyn za dobrou cenu, aby posílili „mír“, ale Egypt se zdráhá (aby se nepošpinil obchodem s Izraelem a aby snížil cenu).

Dojde-li k další válce s Egyptem a smlouva bude porušena, bude důvod zcela jiný než u všech jiných mírových dohod: důvodem bude příliš velká touha po míru u silnější strany.

Hegaion.cz