Komentář Zbyňka Petráčka (Pohled nazpět a vpřed, LN 24. 9.) přináší dobrou analýzu naší situace a šancí po rozhodnutí o povinných kvótách, obávám se ale, že výrazy jako „porážka“ a „jednota“ v jeho textu mohou být některými čtenáři špatně pochopeny.
Kouzlo demokracie snad spočívá nikoli v tom, že kdo získal většinu, může realizovat svůj názor, nýbrž v tom, že s touto mocí přebírá i odpovědnost za ochranu přehlasovaného názoru, aby byl k dispozici, pokud se ukáže, že mít většinu neznamenalo mít pravdu. Proto také prohrát hlasování neznamená porážku, nýbrž jen odklad realizace našeho řešení, pokud se ukáže, že jsme měli pravdu my. Pokud ne, dobře, že jsme byli přehlasováni. Proto také jednota v demokratické Evropské unii neznamená jednomyslnost (natož jednotné hlasování, dobře si je pamatujeme), nýbrž spořádané přijetí většinového rozhodnutí se zaručenou jistotou, že pokud se ukáží kvóty jako omyl, sejdeme se znovu při hledání řešení lepšího.
Těch 150 tisíc běženců, které dnes kvóty distribuují mezi členské státy EU, jsou jenom zlomkem ze snad deseti milionů lidí, kteří ztratili domov jen v nejbližším okolí Evropy a dali se do pohybu, a ty tři tisíce naší kvóty, které budeme muset přijmout v roce 2016, budou zřejmě jen menší částí z počtu cizinců, které bude zřejmě nutno mezi nás integrovat v delší perspektivě. Ale je to dobrý základ, na kterém se to můžeme učit. Budeme to potřebovat, protože nejen Němci, i my máme populační deficit: na českém pracovním trhu i mezi kupujícími v obchodech ubude v nastávajících dvou desetiletích asi čtvrt milionu rodilých Čechů.
Kvóty nejsou pro Evropskou unii řešením nikoli proto, že odporují národním zájmům toho anebo onoho členského státu, nýbrž proto, že otřásají jejími základními institucemi. Institut přikázaného místa pobytu není slučitelný s institutem volného pohybu osob. Nedovedu si představit, jak vysvětlíme perskému lékaři či řidiči dálkové dopravy, že je spravedlivé, aby žil a sdílel životní úroveň s Rumuny, když jeho bratranec dostal šanci dělat lékaře v Mnichově nebo řídit tirák pro hamburskou firmu. A ještě méně si dovedu představit, co si budou říkat o školách a šancích, které se nabízejí jejich dětem, až se začnou potkávat kdekoli v Evropě. Jsem zvědav, jak si většinová část politiků EU představuje, že pak udrží Schengen.
Zatím už jim začíná svítat, že i výraz „krize“ byl zavádějící: je to kalamita, která se vynořila jako hlavní dějinná výzva pro nastupující generaci Evropanů. Co s tím nadělají, budou předávat svým dětem.
Autor je sociolog
LN, 30.9.2015