Jsou Češi spoluodpovědní za vývoj v Africe a na Blízkém východě?

Levicoví liberálové, kteří v médiích plédují za masové přijímání emigrantů, argumentují českým podílem na tamním vývoji, a to vývozem zbraní do těchto oblastí před listopadem 1989. Vycházejí přitom z předpokladu, že Československo bylo nejen formálně, ale i fakticky suverénním státem. Ve skutečnosti však mělo svým charakterem mnohem blíže k těm koloniím, které si po dekolonizaci nedokázaly vytvořit demokratický systém a lidská práva tam byla pošlapávána mnohem více než předtím, na konci koloniální správy.

K největším zvěrstvům tam ale docházelo až od devadesátých let minulého století, kdy jsme pod heslem boje za mír opustili tamní trhy se zbraněmi. Západní mocnosti nás sice za tento „morální“ počin poklepávaly po ramenou, ale obratem tyto trhy obsadily dodávkami vlastních zbraní. Češi rozhodně nenesou morální odpovědnost za činy jejich loutkových vlád a parlamentů v době nesvobody. Odpůrci tohoto názoru jej označují za alibismus a argumentují tím, že potom by nenesli morální odpovědnost za rozpoutání druhé světové války ani Němci, Italové či Japonci. Toto srovnání ale podstatně kulhá. Nevím o tom, že by tamější režimy vznikly pod nátlakem cizí mocnosti tak, jako v poválečné sovětské zóně, kde komunistická diktatura byla nastolena i v zemích, v nichž komunistické strany nikdy předtím neměly žádný politický vliv.

O vývozu zbraní do zemí, ze kterých se dnes rekrutují emigranti mířící do Evropy, nerozhodovaly orgány formálně suverénního Československa, ale sovětské politbyro, potažmo Varšavská smlouva, kterou ovládalo. A vývoz zbraní rozhodně nebyl v programu Národní fronty, kterou Češi a Slováci chodili dobrovolně-povinně volit. Suverénní stát by si také rozhodně nenechal zakázat účast na Marshallově plánu, s kterým předběžně vyslovil souhlas.

Představa, že totalitní diktatura u nás nastoupila až s únorem 1948, se s realitou zásadně míjí. Rozhodnuto o ní bylo v okamžiku, kdy prezident Beneš v roce 1943 odjel do Moskvy uzavřít spojeneckou smlouvu se Stalinem. Od toho okamžiku moskevská emigrace, v čele s agenty KGB Gottwaldem a Fierlingerem, pod Stalinovou taktovkou systematicky připravovala převzetí moci v Československu. Zákaz politických stran s výjimkou těch socialistických a lidovců, kterým vyhovovalo rozpuštění jejich největší politické konkurence, Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrárníků), která byla součástí všech prvorepublikových vlád a bez jejího zrušení by pozdější násilná kolektivizace zemědělství vůbec nepřipadala v úvahu, je dostatečným argumentem. Stačí si přečíst Košický vládní program, aby bylo jasné, kam se bude vývoj v Československu ubírat, a to navzdory tomu, že na rozdíl od ostatních sovětských satelitů z tábora poražených získalo Československo status vítěze a jako meziválečná bašta demokracie v moři totality si svůj poválečný osud nezasloužilo.

To ale neznamená, že bychom měli odmítat přijetí skutečných uprchlíků před politickým pronásledováním a náboženským terorem. Nemůže na nás ale nikdo chtít, abychom přijali ekonomické migranty, které jsme si sami nevybrali a kteří o přijetí u nás ani nestojí. K přijetí 2600 uprchlíků se česká vláda zavázala dobrovolně, ještě před schválením diktátu o přerozdělovacích kvótách, a pokud by skuteční uprchlíci projevili zájem u nás žít, nepochybně by tento deklaratorní závazek splnila. Nebude ale podporovat deportaci lidí, kteří o to nestojí, na své území jenom na základě rozhodnutí Evropské rady, proti kterému jsme hlasovali. A pokrytecký postoj některých států, které hrstku úředně přerozdělených emigrantů formálně přijaly jenom proto, aby se na ně lídři EU nezlobili (a kteří od nich stejně hned utečou, protože v schengenském prostoru mají volný pohyb), nemáme zapotřebí.