Ubožákům na útěku je správné pomáhat. Ale ne za cenu ztráty svobodné civilizace

Kniha před dvaačtyřiceti lety předpověděla masivní nenásilnou invazi imigrantů do Evropy a její vnitřní rozhádání. Futuristický dystopický román Tábor svatých v roce 1973 publikoval francouzský autor Jean Raspail.

Je podivuhodné, že jej nikdo v souvislosti se současnou imigrační vlnou nezmínil. Okamžitě vyvolal senzaci. Někteří jej považovali za rasistický traktát, jiní za prorocké dílo srovnatelné s Orwellovým 1984 a Huxleyho Koncem civilizace.

A, ehm, po roce 2011 je na žebříčku bestsellerů.

Z Kalkaty na Azurové pobřeží

Zápletka je jednoduchá. Belgický konzulát v indické Kalkatě během hladomoru nabídne adopce indických dětí, které jejich rodiče budou ochotni k adopci dát. Když chudí, zoufale chudí rodiče, kteří chtějí svým dětem zajistit lepší život, zahltí konzulát, Belgie couvne.

Rozzuřený dav konzula ušlape. Místní guru davy lidí vyzve, aby hromadně naskákali do lodí, odpluli do Evropy a vzali si to, co chtějí, ale nemají, kdežto Evropané ano.

Flotila tisícovky lodí se vydá na plavbu. Míří na Azurové pobřeží. Ve Francii jsou diskuse: Co dělat? Potopit lodě neozbrojených chudáků? Akceptovat jejich invazi? Pokrokáři, včetně pokrokových biskupů, říkají to druhé, jiní mají pochybnosti. Milion neozbrojených nelegálních imigrantů si chce vzít evropské bohatství, nikoli se však asimilovat do evropské kultury. Zastavit je by znamenalo zabít je. Pustit je dovnitř, do naší civilizace, by znamenalo zabít ji, zničit sebe. Vojáci, tváří v tvář bezbranným, hladovým, zavšiveným, upoceným, smradlavým chudákům, na ně odmítnou střílet. Migranti se vylodí a postupují na sever. Pokrokáři, kteří je na pobřeží vítají, jsou masou zašlapáni. Původní francouzské obyvatelstvo z Riviéry prchá.

Úspěch invazní flotily povzbudí chudáky všude na světě. Další lodě vyplouvají z Djakarty v Indonésii, Karáčí v Pákistánu, Conakry v západní Africe a opět z Kalkaty v Indii. Cíl: Evropa, Austrálie, Nový Zéland, Severní Amerika.

Úspěch první vlny invaze povzbudí děje další: černoši z Harlemu v New Yorku obsadí Manhattan, starosta je přinucen ve své rezidenci ubytovat černošské rodiny. Britská královna je přinucena oženit svého syna s Pákistánkou. Sibiř proti masové invazi Číňanů nakonec brání jen jediný opilý ruský generál; neubrání.

Imigrační vlna zaplaví celou Evropu; vzdoruje pouze horské Švýcarsko, jež brání své hranice. Nakonec je však „mezinárodním společenstvem“ coby „zlotřilý stát“ přinuceno otevřít se a proměnit v zemi, jakou je každá jiná.

Západní civilizace, civilizace bílého muže (a bílých žen), jak jsme ji poznali doposud, končí a zaniká. Pět set let expandovala. Nyní se scvrkává. Sedm set milionů bělochů nemá šanci proti pěti miliardám příslušníků ras barevných, tmavších (to byla demografie před čtyřiceti lety); bílá rasa podlehne a zanikne; principy její vlastní civilizace ji k tomu vedou: neochota střílet do neozbrojených imigrantů, kteří k nám masově přicházejí vzít si naše bohatství a naše země.

Ta kniha je šíleně provokativní. Autor, letos se dožívající devadesáti let (málem člen Francouzské akademie), nezakrývá, že jeho sympatie jsou na straně Západu, leč imigranty neodsuzuje: kdo by mohl odsuzovat lidi, kteří jen chtějí jít za lepším, chtějí získat lepší život pro své děti a vzít si to, co chtějí či potřebují. To, co si ti, kdo to mají, proti nim ani nebrání...

Vnitřní paradox imigrace

Tolik Raspail. Když posuzujeme otázku imigrace, měli bychom si uvědomit její vnitřní paradox: migranti prchají před politickou kulturou (civilizací), která jim ne umožňuje dobrý život, do civilizace, která jim jej umožňuje. Když imigrují v malých počtech, integrují se do ní; když však v počtech velkých, přinesou do ní politickou kulturu své civilizace staré, před kterou prchali. To však tu civilizaci, do které imigrují, pozmění, poškodí a může až zničit – čímž odpadne důvod do ní vůbec imigrovat.

Mimochodem, guru, který v Kalkatě na začátku románu vyzve k nenásilné masové invazi do Evropy, používá slova: „Národy povstanou ze čtyř stran světa a bude jich jako písku v moři. Budou pochodovat po celé širé zemi a obklíčí tábor svatých a milované město...“

Zjevení (Apokalypsa) sv. Jana 20:7–9 zní takto: „Až dovrší tisíc let, bude Satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři. Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je...“

Ti, kdo obhajují a požadují masovou, neomezenou imigraci do Evropy, ale i ti, kdo šíří nenávist vůči imigrantům, si zahrávají s ohněm nebeským. Ubožákům tohoto světa je správné pomoct, ale nikoli tak, aby byla zničena svobodná civilizace v důsledku jejího zahlcení a přečíslení lidmi z kultury cizí a místy až nepřátelské – což se v částech Evropy už stalo.

A nemělo by se, nemuselo, stát u nás.

LN, 15.10.2015

Autor je ředitel Občanského institutu