aneb Nasycený vlk, nedotčená koza!

Svého času mě hodně pobavila věta o tom, že v politice nejsou důležité ani tak výsledky, jako schopnost jejich interpretace. Řekla bych, že tato věta vystihuje přesně poslední summit v Bruselu, kde se nikdo s nikým na ničem moc nedohodl, ale přesto jsou všichni spokojeni. Nebo to alespoň tvrdí.

Ale pěkně popořádku. Nejdříve se členské státy EU na summitu v Bruselu shodly na tématech, jako je digitalizace evropského hospodářství, obrana a bezpečnost. Nic z toho však záhy neplatilo, neboť nový italský premiér Giuseppe Conti veškeré dohody vetoval. Na blokační pozici hodlal setrvat do doby, dokud se neproberou otázky týkající se migrační politiky. Politicky nepříliš zkušenému právníkovi pocházejícímu z akademického prostředí se v tomto případě moc nedivím. Místopředseda jeho kabinetu, ministr vnitra a šéf tzv. krajně pravicové Ligy Matteo Salvini hájí sveřepě doktrínu deportace migrantů bez dokladů, objíždí kritická místa, místními obyvateli je vítán jako rocková hvězda a jeho popularita stoupá. Italský premiér si tak nemohl dovolit v otázce migrace byť jen chabý náznak slabosti. O migraci se nakonec debatovalo při neformální večeři, která se protáhla do brzkého rána. U ranní kávy pak mohli lídři zemí Evropské unie, včetně českého premiéra Andreje Babiše, hovořit o velkém úspěchu.

Při pozorném čtení závěrů summitu lze všeobecné nadšení nad výsledky pochopit. Podařilo se totiž to, o co přece od samého začátku šlo. Každá země si může vyložit výsledky summitu po svém. Státy Visegrádské čtyřky mají důvod jásat nad tím, že v souvislosti s uprchlíky by neměl být žádný z členů EU přehlasován, a poukazovat na to, že nakonec došlo na jejich slova. Naopak Německo, Francie a nejspíše Řecko svým voličům vysvětlí, že mezi pojmy „neměl“ a „nesmí“ je podstatný rozdíl a když půjde do tuhého, prosadí nakonec silou svou. Jen nevím, jak svou vizi vítězné dohody obhájí v rodné zemi italský premiér, Giuseppe Conte. Jeho napodruhé složené vláda Pěti hvězd a Ligy dorazila do Bruselu s tím, že za migranty ve Středozemním moři ponesou zodpovědnost všechny členské země Evropské unie, k čemuž určitě nedošlo. Ale on už si pan premiér určitě nějak poradí. V zemi, kde prezident nejdříve odmítl jmenovat ministrem financí rigidního euroskeptika Paola Savoneho, aby se tentýž politik stal za pár dnů ministrem pro evropské záležitosti, je totiž možné asi opravdu všechno.

Na druhou stranu je na místě uznat, že přes nasyceného vlka a nedotčenou kozu přinesl summit v Bruselu jistá pozitiva. Politici se na základě statistik shodli konečně na tom, že v cestě přes Středozemní moře nesměřují na evropský kontinent ani tak na životě ohrožení obyvatelé zemí Afriky, jako ryzí ekonomičtí migranti. Jako velmi zajímavý se pak jeví návrh ohledně „vyloďovacích platforem“ v podobě center na pobřeží severní Afriky, ve kterých by se předjednávaly možnosti jednotlivých potenciálních azylantů na konečný úspěch. Jak se zdá, Evropa si uvědomuje, že nemůže pojmout do své náruče celý svět a musí v první řadě hájit zájmy vlastních obyvatel. Přesně to učinil před lety stavitel plotů, maďarský premiér Viktor Orbán. Konečně, chtělo by se říci!