Když jsem poprvé z úst Michaely Šojdrové slyšel o návrhu přijmout z Řecka nějaké nezletilé bez doprovodu, věděl jsem, že ji motivuje upřímná snaha pomoci, ale že má tento návrh hodně rizikových míst. Jakých? Pojďme si je rozebrat.

Ještě než začnu psát dál, připomenu, že už do voleb na jaře roku 2014, jsem šel s jasnou představou o postoji lidovců k migraci, kdy budeme jasně rozlišovat skutečné uprchlíky a ekonomické migranty a prosadil jsem to i do lidoveckého volebního programu, což dokazuje např. článek na iDnes.cz z 10. 4. 2014.Tehdy jsem si řekl, že pokud budu zvolen, přímo se budu věnovat problematice bezpečnosti a migrace.

Po svém zvolení jsem proto začal pracovat ve Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE), kde se tato témata objevují nejvíce. Nechtěl jsem o věcech jen mluvit od stolu, proto jsem objížděl různá uprchlická zařízení v Evropě, ale třeba i v Libanonu, Jordánsku, Turecku, v afrických státech a také v Kanadě. K dnešnímu dni jich mám na kontě už přes 70. Při těchto misích mluvím s policisty, pracovníky Frontexu a dalších agentur, s neziskovkami i běženci.

Mám s problematikou jednoduše přímou osobní zkušenost, a tak o migraci dlouhodobě mluvím otevřeně, protože věřím, že jedině jasná, faktická a konkrétní diskuze může přinést konstruktivní řešení. Hraní na city, zamlčování některých skutečností nebo na druhou stranu jejich zveličování či přílišné strašení až šíření lží nás totiž nikam neposouvají a jen polarizují společnost, zvláště před volbami.

Riziková místa návrhu na přijetí nezletilých bez doprovodu

Jak jsem psal třeba v blogu Proč nejezdíme zachraňovat migranty i do Indického oceánu?, tzv. nezletilí bez doprovodu představují v celé Evropě obrovský problém, protože velké procento běženců se za ně jen vydává, aby snáze získali azyl a další výhody, například možnost sloučení s rodinou, která se najednou objeví. V záchytných táborech se tyto podvody nedají spolehlivě prokázat, protože běženci si třeba vezmou pas mladšího sourozence nebo žádné doklady nemají a rovnou řeknou například údaje o dítěti, které zahynulo nebo je v táborech mimo EU.

Vše se dá spolehlivě ověřit jen náročnými a drahými testy, které se dělají až přímo při azylové proceduře a při bezpečnostních testech. A jak mi už v létě 2017 potvrdili na Sicílii pracovníci Frontexu, údaje o věku se zpětně mění u 42 % původních mladistvých. Ve Švédsku mají zkušenosti ještě horší, protože tam testy odhalily lež u 6 628 běženců ze 7 858, tedy u 84 %, o čemž informovala i BBC. Jsem proto rád, že Evropská komise již připravila novou legislativu s cílem zpřesnit statistiky o tom, kolik dětí do 18 let do EU vlastně přichází.

Celá česká diskuse o přijetí sirotků, respektive o nezletilých, jež v našem prostředí považujeme za sirotky, protože přišli bez rodičů a leckdy si neumíme připustit, že by je rodina mohla i nechat jít samotné jako některé z Wintonových dětí, je tak mnohem složitější a je škoda, že se v ČR otevřela až s nepromyšleným a příliš rychlým odmítnutím Andreje Babiše, že nepomůžeme naprosto nikomu.

Skutečným válečným uprchlíkům je potřeba pomáhat, ale takhle celá věc jen vyvolala negativní emoce. Celé to bylo nešťastně pojaté, protože se nepřišlo s konkrétním řešením, jen s velmi nedopracovaným návrhem, aby se to řešilo, a svým způsobem se proto nedivím, že z toho pan Babiš udělal demagogii postavenou na opětovném rozdělování společnosti na dva nesmiřitelné tábory.

Zbytečná Babišova hulvátská reakce

Premiér Babiš není diplomat. I kdybych si sebevíc myslel, že návrh na to dovést sem na rok 17leté kluky z úplně jiného kulturního prostředí, umístit je tu do dětských center (a to je jinak velmi chválím – viz můj blog Opravdu jsou české dětské domovy plné nešťastných dětí?), a pak je poslat zpět do Sýrie, není prevencí radikalizace ani nějakou výraznou pomocí Řecku, nikdy to neodmítnu stylem, jakým to udělal pan Babiš. Pořád tu totiž jde o pomoc konkrétním lidem, a premiér by proto neměl reagovat hulvátsky a sobecky.

Věřím, že kdyby to byli opravdu sirotci a ideálně ve věku do 12 let, kterých ale zrovna v Řecku najdeme jen úplné minimum, protože na cestu přes Egejské moře nemají peníze pro pašeráky nebo by ji prostě sami vzhledem k věku nezvládli (mladší děti tam jsou s příbuznými), najde se v České republice pět set nebo i tisíc rodin, které nějakým způsobem nejen finančně, ale i přímo osobně pomohou. Ale nesmí to být žádná hurá akce, ale do všech detailů promyšlený projekt. Jinak raději pošleme peníze tomu, kdo těmto dětem skutečně dokáže pomáhat a pomůže. Naivita ani hulvátství nemá mít v dialogu o pomoci dětem v Řecku žádné místo.