Reaguji na článek německé novinářky žijící v Praze Solji Schultheisové. Nadpis článku („Kam zmizela solidarita?“ LN 1. října 2015) může být redakční, stejně jako podtitulek „Debata o uprchlících je současně debatou o tom, jakou společností chtějí Češi být“. Debata se vede vskutku široká a v poslední době bylo možno si přečíst řadu velmi inteligentních článků na dané téma, mimo jiné článek Lubomíra Martínka „Hlasy z Evropy“ (vyšlo na „Přítomnosti“).

Zaznívají ovšem stále hlasy extrémní. Dva extrémy v otázce uprchlíků je možno charakterizovat jako postoj „žádné uprchlíky sem za žádných podmínek nechceme, ať si táhnou, kam chtějí, tady nemají co dělat, a kdo si myslí něco jiného, je vlastizrádce“ a postoj „cokoli jiného než bezpodmínečné přijetí všech, kteří sem chtějí jít, vyjma usvědčených teroristů, je nemorální postoj fašistů nebo zabedněnců“. Silja Schultheisová se ve svém článku pochopitelně nevyjadřuje takto vyhroceně, ale jinými, mírnějšími slovy říká vlastně totéž.

Na těchto extrémech je nepříjemné a nepřijatelné to, že se nevyrovnávají s otázkami, jež si kladou lidé, kteří se ani s jedním z těchto extrémů identifikovat nedokáží a nechtějí. A současně zástupci těchto extrémů opakují jako samozřejmá tvrzení, která samozřejmá nejsou. Vezměme si třeba tvrzení: „Společnost obohacená o migranty ... lépe prosperuje, na tom se dávno shodují přední ekonomové.“ To je přece nesmyslná zkratka. Kromě poválečného přesídlení Němců ze střední a východní Evropy tento kontinent nikdy nezažil situaci, kdy se do některého státu během jediného roku přestěhoval milion lidí, nadto v dnešním případě zcela jiné kultury. Jak může někdo vědět, co to udělá s ekonomikou? Když se v padesátých a šedesátých letech rodil „německý hospodářský zázrak“, pracovalo v Německu mnoho Italů, Španělů, Portugalců nebo Turků. Ti ale odcházeli do Německa s vědomím, že tam budou tvrdě pracovat, nikoli na základě zvěstí, že v Německu dostane každý přistěhovalec dům a zaručený příjem tisíc eur měsíčně. Jiná byla i struktura volných pracovních míst. Já jsem zase u „některých předních ekonomů“ četl, že většina současných migrantů bude velmi těžko zaměstnatelná. Čas ukáže, kdo měl pravdu.

U extrémistů typu Silji Schultheisové se nikdy nedovíte, co si počít s islámem. Západoevropané až na výjimky přejali přesvědčení, že náboženství je soukromou věcí každého občana a pro společnost nemá žádnou relevanci. Jenže já si dovoluji být zneklidněn zprávami z německých uprchlických táborů. Poslechněme si slova Maxe Klingberga, ředitele Mezinárodní společnosti pro lidská práva sídlící ve Frankfurtu: „Zbavme se iluze, že lidé, kteří k nám přicházejí, jsou lidskoprávní aktivisté. ... Dovídáme se o agresívních výhrůžkách, včetně hrozeb stětí, mezi sunnity a šíity. Nejohroženější jsou ovšem jezídové a křesťané. Obrácení křesťané, kteří se netají svou vírou, mají stoprocentní jistotu, že budou napadeni.“

Poslechněme dále slova Hanse-Georga Maaßena, šéfa německé tajné služby: „Zjišťujeme, že salafisté pronikají do uprchlických táborů převlečení za dobrovolníky a pomocníky... a přesvědčují uprchlíky, aby přišli do jejich mešit, kde je získávají pro svou věc.“

Mnozí představitelé německé policie už delší dobu volají, že je třeba zřizovat oddělené tábory pro lidi různého náboženského přesvědčení – zatím marně, protože takový postoj je v rozporu s „multikulturními hodnotami“.

Takových vážných zpráv bych mohl uvést ještě mnoho. Stačí trochu sledovat média. Pak si u Silji Schultheisové přečtu: „V takové společnosti, která migranty přijímá s trochou zvědavosti místo strachu, je i každodenní život pestřejší a zajímavější. Odkud tedy ten odpor?“ A nemyslím si, že jsem to já, kdo z nás dvou je poněkud mimo.

Netajím se tím, že mi působí starosti i opačný extrém. Zavírat v Bělé pod Bezdězem pochytané migranty, kteří se pokusili bez víza projet Českou republikou do Německa, aniž jim někdo vysvětlí, co se s nimi děje, jaké je jejich postavení a co s nimi bude dál, připravit je tam o poslední peníze, po pár týdnech či měsících je pustit se čtyřmi stovkami a nařídit jim, aby vypadli z České republiky, to věru není řešení ani lidské, ani inteligentní. Nejsme na tom tak špatně, aby stát nemohl zaplatit o něco více právníků a překladatelů, a určitě není žádný rozumný důvod oddělovat od rodičů šestiletou holčičku, byť jen dočasně. Nepochybuji o tom, že je třeba trvat na dodržování zákonů, ale není třeba postupovat bezohledně vůči lidem, kteří se dopustili přestupku. Ostatně i proti zločincům lze postupovat tvrdě, nikoli však bezohledně. V tomto smyslu dávám autorce článku za pravdu: I na takovýchto „maličkostech“ se rozhoduje, jakou společností budeme.

Současnou migrační vlnu netvoří ani samí lidskoprávní aktivisté, ani samí hrdlořezové a gauneři. Všichni, kteří sem přicházejí, ale vyrostli v jiné kultuře. Vedou odlišný rodinný život, vyznávají jiné hodnoty, jsou zvyklí jinak řešit konflikty. Určité množství těchto lidí bude možno integrovat – a toto množství bude možná větší, než se lidé domnívají. Určitě ale nebude možno integrovat všechny, kteří už v Německu jsou, a všechny, kteří tam přicestují v nadcházejících dvou letech. Tvářit se, že Německo nemá problém a že „všechno zvládne“, se ukazuje jako nesmyslný postoj již nyní.

V Německu se rozhodli rozdávat uprchlíkům německou ústavu v arabštině. Nechci tento počin bagatelizovat. My křesťané také rozdáváme ve věznicích bible. Ale zase bych si od toho moc nesliboval. Migranti přicházejí ze zemí, které také měly nějakou ústavu – a možná dokonce ne špatnou. Nicméně jedna věc jsou zákony, druhá věc je, jak to doopravdy chodí. My starší křesťané jsme zažili komunistické Československo, v němž byla také ústavně zaručená „svoboda vyznání“. Druhá věc je, jakou roli hraje zákon v praktickém životě, v praktickém rozhodování. A zde dojde ke tvrdému střetu multikulturní ideologie s realitou islámu. Ano, Německo má a bude mít velký problém. Přeji mu ze srdce hodně štěstí při jeho řešení.