Iráčané v detenčním táboře v Drahonicích drží hladovku na protest proti zadržování. Bojí se také vrácení do evropských států, kde byli poprvé registrováni. Tuto politiku nyní oznámilo i Německo.

Český prezident Miloš Zeman systematicky kritizuje politiku EU v současné migrační krizi a hovoří o ní jako o „selhání EU“. Nelze pochybovat, že EU v otázce migrační krize katastrofálně selhala. Je však minimálně slušné si připomenout, že v EU je i Česká republika.

Migrační krize má svůj vývoj v čase. Jestliže na počátku roku se týkala více Itálie, druhá polovina roku již byla plně „v režii“ balkánské cesty. Zejména Itálie si stěžuje, že pokud se migrace v prvních měsících týkala převážně jí, státy střední a východní Evropy se řešení problému vyhýbaly. Itálie poté začala vyvíjet tlak, aby se uprchlíci na jejím území přerozdělovali mezi všechny státy EU, a skončilo to schválením jednorázových povinných kvót. Až potom došlo na straně států EU na „balkánské trase“ k rozhodnutí uzavřít schengenskou hranici, nejprve v Maďarsku, dnes se již hovoří o plotu ve Slovinsku.

Česko vystupňovalo tlak a oznámilo, že v důsledku neplnění dohod o tak zvaných „hotspotech“, v nichž by byli uprchlíci v Itálii a Řecku registrováni, nepřijmeme žádného uprchlíka na základě schválených povinných kvót. Itálie naopak tvrdí, že další hotspoty na svém území neotevře, pokud nezačne fungovat předávání uprchlíků na základě systému povinných kvót. Evidentně se jedná o patovou situaci, v níž každý stát již hraje především za sebe.

Německo, které nese největší břímě starostí o uprchlíky a nákladů kvůli své otevřenosti a absorbuje na svém území většinu uprchlíků, částečně mění kurz. Od prohlášení kancléřky Angely Merkelové, že se Německo postará o uprchlíky ze Sýrie, nyní přišla zpráva, že i Německo využije možnosti posílat uprchlíky ze Sýrie zpátky do států, kde se tito uprchlíci poprvé registrovali. Těmito státy může být Itálie nebo Řecko. Řecko však dlouhodobě takzvané Dublinské dohody ignoruje a z Evropy žádné uprchlíky na své území nepřijímá. Mimochodem, to je naprosto typický „řecký postoj“. Vláda Syrizy v Řecku jasně dokázala, že se vydírání EU vyplatí a že v případě migrační krize stačí prohlášení o tom, že na ostrahu schengenské hranice „nemá peníze“.

EU v migrační krizi totálně propadla. To je však jen malá část pravdy. Pravda celá je taková, že v tomto případě nikoli Brusel a jeho byrokraté v Evropské komisi (v ní máme také zastoupení komisařkou Věrou Jourovou), ale vlády jednotlivých národních států selhaly včetně té naší. Dlouho jsme od naší socialistické vlády slýchávali, že se to či ono musí zavést, protože to přišlo z Bruselu. Harmonizovali jsme a mohli jsme se přetrhnout, abychom byli „dobrými žáky“, kteří „plní své domácí úkoly“. Migrační krize najednou vedla k poznání, že by levici v Česku, na Slovensku, ale i jinde mohla vystřídat nová generace protiislámských politiků a nacionalistických stran a hnutí. Jako mávnutím kouzelného proutku už naše vláda nic „neharmonizuje“, nic „nepřejímá“ a pro politiku EU má jen slova kritiky, někdy i výsměchu.

Řeklo by se - nouze naučila Dalibora housti. Jestliže se však evropské vlády včetně té naší tak snadno zbavují svých někdejších vizí a proklamací o evropské soudržnosti, potřebujeme skutečně evropskou byrokracii nejen v Bruselu, ale i v jednotlivých státech? Není současná situace jen důsledkem vadné konstrukce evropské integrace? Velká Británie formulovala své požadavky vůči EU, jejichž splněním podmiňuje další setrvání Británie v Unii. Hovoří se o nutnosti EU reformovat. Existují však i v největších státech EU, dokonce i v Německu (Alternativa pro Německo), síly, které na reformu EU nevěří. Jeden summit o migrační krizi stíhá druhý a kde nic tu nic. To vše nahrává kritikům a posiluje je. Bezpochyby nás čeká docela horký podzim a zima - nejen podle teploměru.