Na setkání v La Vallettě se zájmy lídrů spíše míjely

Kdo chce alespoň přibrzdit jednostranný proud migrace, má dvě možnosti. Buď si sám ohlídá hranici, anebo hledá partnery pro dohodu v místě zdroje problému. Evropská unie se rozhodla pro druhou možnost, což nepřekvapí. Těžko by někdo čekal, že bude sama hájit vnější schengenskou hranici, když Maďarsko, které tak činí, si vysloužilo cejch otloukánka, ba fašouna. Proto se sešel evropsko-africký summit na Maltě. A proto se nabízí logická otázka: podařilo se najít partnery a přiblížit se nějaké dohodě s nimi?

Je to ošidné. Když se řekne „partner v migrační krizi“, mnozí si představí dohodu italského premiéra Berlusconiho s libyjským diktátorem Kaddáfím (2008). Pro pokrokáře to byla dohoda čerta s ďáblem. Byla vyděračská a Libyi zaručila přísun miliard eur. Ale fungovala. Jenže když diktátor padl za pomoci Evropanů, vychází najevo, že mezi nediktátory takto účinný partner není. Zájmy evropských a afrických lídrů v této krizi se de facto míjejí, což se ukázalo i na Maltě.

Klíčovým slovem pro Evropany je readmise: vracení běženců neuznaných pro azyl. Jenže klíčovým slovem pro Afričany je remitence: přísun peněz od migrantů působících (legálně či nelegálně) v Evropě. Remitenci Západ pokládá za soukromou a okrajovou věc, jen za otázku podpory rodin. Ale v řadě afrických států tvoří remitence slušný segment příjmů. Už proto nemají afričtí lídři na vracení běženců autentický zájem.

Evropský fond, založený na Maltě, obnáší 1,8 miliardy eur. Na první pohled je to fůra peněz, ale v přepočtu jen rozpočet Prahy. A upřímně: vyřeší balík peněz o velikosti rozpočtu Prahy problémy té části Afriky, která generuje migranty? Ani náhodou. A kdo v tom vidí jen málo velkorysý přístup Evropy, může se uklidnit pomyšlením, že by to nevyřešil ani řádově větší balík. V tom problému je příliš mnoho nepeněžních proměnných – od rozpadu státních struktur až po demografickou explozi, v níž Afrika válcuje celý „zbytek světa“.

Evropa to myslí dobře. Angela Merkelová prosazuje legální možnosti pro práci Afričanů v Evropě. Na Maltě řekla, že „naším zásadním cílem musí být obnova naděje, především pro africkou mládež“. Pěkná slova. Ale evokují i přesvědčení, že obnovit naději v Africe silami samotných Afričanů – bez angažmá Evropy – je nemožné. Jako by tím Merkelová naznačovala, že ani tři generace po dekolonizaci Afriky nejsou její obyvatelé schopni odpovídat sami za sebe.

LN, 16.11.2015