MIGRACE: S čím by měl počítat uprchlík
„Být obyvatelem uprchlického tábora znamená vyloučení ze světa, ve kterém žije zbytek lidstva,“ četl jsem nedávno v jednom tuze rozšafném článku. „Utečenci jsou přebytkem, jsou okradení o všechny rysy své identity kromě té, že jsou uprchlíci.“
Nuže, sám jsa někdejší uprchlík, měl bych k tomu co připodotknout. Tedy: pro osud uprchlíka se každý rozhoduje sám a dobrovolně. Rozhodne-li se pro něj a je-li aspoň trochu rozumný, informuje se předem, co ho tak nejspíš čeká, a uváží, převažují-li kladné stránky takového počinu nad zápornými a má-li smysl se do toho vůbec pouštět. Západní media přespříliš zdůrazňují drastické příklady běženců například z rozbombardovaného Halebu (je mi záhadou, proč se to jméno všude píše po italsku Aleppo); ve skutečnosti je v současné uprchlické vlně jen velmi málo těch, kteří prchají před válkou nebo pronásledováním; zpravidla hledají sytější živobytí a lepší zabezpečení. Měli by zakalkulovat, že jej nedosáhnou hned, i když budou ve vyhlédnuté zemi přijati. Že uplyne nějaký čas, než povedou normální život; jak dlouhý čas, bude záležet na jejich vůli a schopnosti začlenit se do domácí společnosti. Ostatně i mně samému trvalo tři čtvrti roku, než jsem zase měl vlastní byt, pravidelný příjem a jiné náležitosti onoho normálního života, a to jsem emigroval do země kulturně blízké. Přišelci z kulturních oblastí evropskému životnímu stylu vzdálenějších, ne-li s ním v příkrém rozporu jsoucích, to může trvat podstatně déle, eventuelně se s mravy hostitelské země nesžijí nikdy. Hostitelské, podtrhuji; každý uprchlík by měl vzít na vědomí, že zatím je v zemi své volby hostem, ještě k tomu nezvaným. Záleží na něm, jak dlouho jím zůstane.
Kdo přitáhne s uprchlickým ranečkem musí být srozuměn s tím, že stráví nějaký čas v záchytných střediscích, uprchlických táborech a jiných provizoriích toho druhu. Což nikterak neznamená ono zmíněné vyloučení ze světa, ve kterém žije zbytek lidstva; nebude v táboře upoutnán na řetěz, nýbrž z něj může kdykoli vyjít a s oním zbytkem lidstva se postupně seznamovat, má-li ovšem zájem. Mnozí nemají. Ani se ho nikdo nehotoví okrást o jeho identitu; spíš bývá zdrojem potíží, že z okolní společnosti jaksi neladně vyčnívá. Nezapřahejme kočár před koně; není úkolem lidu hostitelské země přizpůsobit se uprchlíkovi, nýbrž on mravům a zákonům země, jakkoli je mi hloupé zdůrazňovat věc tak samozřejmou. A jestli je uprchlík pro zemi jeho volby přebytkem... spíš by měl dbát toho, aby jí nebyl přítěží. Někdo by ho o tom měl poučit, když na to nepřijde sám.
Dvojí pak jest ctností uprchlíkovou: skromnost a vděk. Kdo očekává příliš mnoho, bývá zklamán; kdo je připraven spokojit se s málem, bývá příjemně překvapen. Jakž jsem zakusil sám na sobě: byl jsem připraven nosit někde pytle nebo přidávat na stavbě, jen abych umožnil našemu potomkovi lepší start do života; místo toho se mi dostalo uplatnění v mém oboru, k jakému by mě bolševik nenechal ani z dálky přičichnout. Jiní očekávali, že budou hned uvedeni do vysokého postavení se špičkovým platem, a byli pak samá výhrada a samá stížnost. Ke své hostitelské zemi, Německu, dovedu být kritický, obzvláště v tomto opravdu dosti vyšinutém čase; zůstávám jí však podnes vděčný za vlídné, nápomocné přijetí, s jakým jsem nepočítal, spíš jsem se obával, že mi Němci budou omazávat o nos všelijaké odsuny a jiné nevlídnosti. Neomazávali, což je mi důvodem ne-li opět k vděku, jistě ale k uznání.
Ono to asi bude všechno jinak, než se hněvivě domnívá autor v záhlaví zmíněného článku. Západ dělá jednu závažnou chybu: ne že běžencům ve všem nevyhoví, ale že jim vychází až příliš vstříc. Tak v nich budí vysoká očekávání, jež - pochopitelně – nemohou být splněna. Výsledkem je nespokojenost, nezřídka přecházející do pohrdání až nenávisti. Říkám si, jestli uprchlíkovy začátky nemají být nesnadné; tak si spíš bude vážit postupného zlepšování své situace, než když se mu všechno nasype hned a rovnou pod nos. Jak na to - asi takto: tady máš přechodné, kdykoli odvolatelné povolení k pobytu. Přijď za rok, prokaž, že ses ničím neprovinil proti zákonům země, že máš pravidelné zaměstnání, postačující příjem a platíš daně. Pakli ne – adié, jdi, odkud jsi přišel; a jestli se ti nechce, pomůžeme ti.
Stejně tak by neškodilo se řídit zkušeností. V případě některých etnik a náboženských skupin, zdrženlivě řečeno, není valná, což se týká zejména nevolaných hostí islámského vyznání. Aby úřady hostitelských zemí neporušily zásadu rovného přístupu k uprchlíkům, přistupují ke každému jako k nepopsanému kusu papíru čekajíce, až co se z kterého vyklube; a diví se pak převelice, vyklube-li se tu a tam z některého bojovník Islámského státu či pachatel vražedných atentátů. Ne. Zodpovědní činitelé by měli už předem vzít v úvahu, že islám není náboženství jako každé jiné, jak se z neznalosti tvrdívá; že má už v samých základech zabudovanou povýšenost a nepřátelství vůči každému, kdo by stál v cestě samým Bohem přislíbenému podmanění všeho světa jeho zákonu. Kdo si myslí že přeháním, nechť si přelouská pár stránek koránu, příkladů najde habaděj.
Dále: příjmem a hodnocením uprchlíků pověřené úřady by měly přísněji postihovat podvod a lež. Zatím tomu tak není; přišelci lžou o svém původu, lžou o svém vzdělání, mají-li vůbec jaké, lžou a lžou, až se jim od huby práší, podvod na podvodu stavějí, a zodpovědní činitelé to přijímají s fatalistickou odevzdaností, tak to už holt je, co naděláme. Zjištění podvodu nebo jen pokusu o podvod by mělo být důvodem k okamžitému vyhoštění; a podvodem je už příchod bez dokladů, nemám, ztratil jsem, spadly mi do moře, někdo ukradl. Lež a podvod jen tak bují kolem tzv. nedoprovázených dětí. Z jakýchsi lidskoprávních důvodů je nepřípustno provést zkoušku stáří, a snad nikomu ani nepřijde divné, že takovému nedoprovázenému dítěti raší vous. Avšak došla mě nedávno - tentokrát ze Švédska - takováto zpráva: nedoprovázené dítě, jakmile bylo za takové uznáno, ihned podalo žádost, aby za ním mohly přijet jeho děti a manželka. Nevím, jak to pak s žádostí dopadlo, ale jak znám bezelstně důvěřivou švédskou náturu, nevyloučil bych nikterak, že jí bylo vyhověno.
Je krásné projevit účast a ochotu k nápomoci, snad bychom ale mohli trochu dbát i vlastního zájmu. Prohnat uchazače o azyl sítem zkoušky: co použitelného umíš? Jaké je tvé povolání, jaká kvalifikace? Čím můžeš přispět k dobru této země? Pakli neumíš nic, jen natahovat dlaň po sociální podpoře... litujeme, ale máme vlastních lajdáků dost. Ostatně: je to výše sociální podpory, co láká davy zájemců o blažený život do Německa, Švédska a několika dalších zemí. Bylo by zdrávo ji proškrtat, omezit na nejnutnější, a ještě lépe, místo hotových peněz vydávat poukázky na jídlo a ošacení, neboť kapsy daňového poplatníka nejsou bezedné. A možná by to bylo v zájmu i uprchlíka samého. Aby se naučil, že v občanském životě nic není zadarmo,vše má svou cenu a za všechno se musí platit. Leda by se do občanského života zapojit nechtěl, jak je tomu, bohužel, ve valné části případů. To je pak dobrá rada drahá.
Přemyšloval tuhle německý ministr vnitra de Maiziere, že by se pro odmítnuté žadatele o azyl měla zřídit detenční střediska, kde by setrvali až do rozhodutí o zpětném transportu... ale to, obávám se, byla taková řeč k uklidnění dosti už naštvané veřejnosti. Máme letos na podzim v Německu celostátní volby, v nichž uprchlická problematika bezpochyby bude jedním z hlavních témat, ne-li úplně nejhlavnějším; a páni politikové začínají dostávat, jak se tak po německu říká, studené nohy. Přečkají-li je bez podstatnější škody, lze mít za to, že detenční střediska i jiné návrhy toho druhu budou zapomenuty, politický život se povleče svým ospalým tempem dál, jen nic nevidět, jen nic neřešit, a komu se na tom něco nebude líbit, jest populista. Ach jo. Kolik kopanců ještě musí dostat Západ, aby se probudil?
Hannover, 28. února 2017