Německo se svými kroky snaží smazat vinu ze dvou světových válek. Asi se mu to povede, protože ta nová, kterou vyvolá, uvrhne ty dvě předchozí do zapomnění jako slabý čajíček.

Kvóty na lidi, tlačené neuvěřitelnou silou Německem, budou. Ale nebudou nikdy fungovat. Ne kvůli technickým možnostem, ale kvůli mentalitě.

Masová imigrace, přerozdělování lidí do zemí, kde být nechtějí, a bezprecedentní podpora nejodpornější ideologie, islámu (i za cenu diskriminace a urážení křesťanů a židů), nebude nikdy fungovat a skončí katastrofou. Není to proto, že bychom byli nelidští, sobečtí a neměli soucit s lidmi v nouzi. Je to proto, že nám mnoho desetiletí a možná i staletí budované morální bloky brání přijmout fakt, že ne všichni přemýšlejí jako my. Když američtí Indiáni narazili na Evropany (respektive naopak), netušili, že může existovat kultura, která se snaží přírodu spoutat a ne se jí přizpůsobit a která se bude snažit převládnout za každou cenu. Jakmile si to pár bojovníků uvědomilo a začalo podle toho jednat, bylo už pozdě.

Někteří humanisté správně připomínají, že pokud odvrhneme své morální zásady, touhu pomoci i člověku, který by nám na pomoc nepřišel, křesťanskou morálku nastavení druhé tváře a svobodu ve všem, co druhé (zatím) neomezuje, pak ztratíme vlastní civilizaci, kulturu a dědictví a nebude již o co bojovat. Problém je, že pokud to neuděláme ve vztahu k islámu, ztratíme tyto hodnoty zcela zaručeně. Nezbyde totiž nikdo, kdo by je vyznával.

Evropané se dopouštějí výše uvedeného omylu, že každý přemýšlí stejně. Tento omyl se nazývá „projekce“. Jeho chybnost byla ve vztahu k islámu prokázána historicky již mnohokrát. Naposledy vojenskými akcemi v Afghánistánu, Iráku, Libyi a potažmo v Sýrii. Evropan přemýšlí následovně: „Ti nebozí lidé tam trpí pod diktátorem. Když diktátora odstraníme, vytvoří sluníčkovou liberální demokracii.“ Diktátory jsme odstranili a co se stalo? Je jich tam místo jednoho tisíc, každý brutálnější než ten předchozí a zabíjí se stonásobně více lidí.

Stejný omyl děláme nyní s muslimskými uprchlíky. Domníváme se, že naše pomoc, vstřícnost a soucit budou oceněny a opětovány. Nebudou. Muslim vnímá naše jednání jako slabost, znak úpadku a rozkladu (v čemž má v podstatě pravdu). Utvrzuje ho to v tom, že je naše kultura a morálka podřadná, protože si jí nevážíme tolik, aby nám stálo za to ji bránit. A to jej pohání k ještě silnější snaze tuto kulturu a morálku navždy vymýtit. A my mu v tom vesele pomáháme.

Vztah Evropy a islámu je jako vztah týrané ženy a tyranského manžela. Žena si naivně říká: „Když mu uvařím lepší jídlo, tak mě třeba nezbije. Když mu vyhovím v sexu, tak mě třeba nebude znásilňovat. Když mu budu tolerovat chlast a milenky, zahrnu ho láskou, porozuměním a odpuštěním, tak se zamyslí a nakonec se změní.“

Nezmění. Může to dopadnout jen třemi způsoby. Buď půjdou od sebe. Navždy. Bezpodmínečně. Nebo jednou on umlátí ji k smrti. Nebo jednou ona v záchvatu poslední sebeúcty zabije jeho. Jinak to dopadnout nemůže.

Obě dvě poslední možnosti znamenají občanskou válku. Máme ještě čas a naději na první možnost, možnost bez obětí?