12.11.2019 | Svátek má Benedikt


MIGRACE: Příliš mnoho trpělivosti

25.10.2019

aneb Jak funguje institut „strpění“ v Německu

V České republice se nyní mluví o novele azylového zákona, která by upravovala status „strpění“. Stojí za to se podívat na německé zkušenosti.

Spory kolem novely azylového zákona, které odstartoval článek na České justici („ČR musí zavést institut strpění cizince“), neberou konce a stává se z nich klasické politikum. Například článek z iRozhlasu říká, že nepřítelem ministerstva vnitra se v této věci staly dezinformační weby, a přináší taková útěšná tvrzení, jako že půjde o jednotky případů.

K tomu moje námitka: třeba se aktuálně se jedná o jednotky případů – klidně tomu věřím. Ale ve věcech azylové a migrační politiky bychom měli uvažovat i do budoucna, stejně jako je vhodné uvažovat do budoucna při hospodaření s vodou nebo při vytváření dluhů.

Počet příchozích migrantů není konstantní a zákony by měly počítat s možností, že zase poskočí. Podívejte se třeba na to, jak významnou „špici“ udělal rok 2015 v Německu.

Duldung 2

Počet žádostí o azyl v Německu, 1990-2018, zdroj

Nyní si třeba představme nějakou závažnější krizi v Turecku nebo v Egyptě a hned bychom měli o další špici postaráno. Nikdo samozřejmě nedokáže odhadnout takové události přesně. Ale něco přeci jen víme: že v rozvojovém světě stále ještě roste počet obyvatel, že myšlenka přestěhovat se do Evropy je tam všudypřítomná, že světové hospodářství prochází různými cykly a žádná konjunktura netrvá věčně – pak už je jen otázka, jak hluboké to ochlazení bude, zda půjde o banální stagnaci, nebo o další propad srovnatelný s rokem 2008.

Tyto faktory, které se trochu předvídat dají, budou zajisté mít nějaký vliv na další pohyby lidí po planetě. Proto bych si přál, aby ministerstvo vnitra nepřistupovalo ke změnám zákona v duchu myšlenky „týká se to pár jedinců“. Během pár let můžou být poměry zcela jiné a v rámci principu předběžné opatrnosti by se s tím mělo počítat.

A nemusíme přitom vařit „z vody“ a vymýšlet zákony naslepo. Jedna z věcí, kterou vždycky dělám, když se chystám pustit do něčeho složitějšího, je zjistit, zda už někdy někdo něco podobného řešil – a pokud ano, na jaké problémy narazil a zda by se jim dalo vyhnout.

V tomto případě máme takovou zemi hned „za rohem“.

Duldung 1

Německý doklad o strpění, (c) Opihuck, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

*****************************

Status strpění čili Duldungu požívá v sousedním Německu skoro dvě stě tisíc lidí. Statistika BAMF k 31.12.2018 říká, že jich je 180 124, tedy podobně jako obyvatel Plzně. Je možné, že kdysi byl Duldung zamýšlen jako výjimečné opatření. Dnes je to zcela běžný stav.

Člověk, který dostane od úřadů Duldung, se nachází v nepříliš jistém právním postavení, protože správně by měl SRN opustit (důvody k udělení mezinárodní ochrany nebyly shledány), ale zároveň je mu slíbeno, že jej úřady nedeportují nuceně. Pokud vyjede ze SRN sám, nemá už právo se do ní zase vrátit, ale v schengenském prostoru, kde byly odbourány regulérní hraniční kontroly, to těžko nějak uhlídáte. Leda by si dotyčný udělal výlet mimo něj.

Jedním z běžných důvodů pro udělení Duldungu je nevyjasněná identita cizince, laicky řečeno, „zahozené papíry“. Bez těch je obvykle nemožné někoho odsunout, protože cílové země rozvojového světa vesměs mají dost pudu sebezáchovy, aby se přísunu neznámých osob bránily.

To se nestává jen v Německu. Chcete-li vidět konkrétní příklad takové nevyjasněné identity přímo z Prahy, nabízím vám šestnáctiletého mladíka, který měl v Afghánistánu tak těžký život, že zestárl dvakrát rychleji než běžní smrtelníci.

Duldung 3

(Mimochodem, nemýlím-li se, Rassol Mohamad znamená „Prorok Mohamed“, takže je možné, že tento mladík ve své juvenilní neposednosti naše úřady pěkně vytrollil.)

Zpátky do Německa. Tento stav, kdy nejasná totožnost odmítnutého žadatele vedla k možnosti zůstat na území SRN, natolik zjevně vybízel ke zneužití, že i pomalá kola německé politické byrokracie se začala hýbat. Poté, co bylo shledáno, že zhruba tři čtvrtiny odmítnutých žadatelů o azyl sabotují proces zjištění vlastní identity, začaly ze strany ministra vnitra Seehofera pokusy o zpřísnění zákona.

Update 24.10.2019 v 17.15: Chybička se vloudila. Článek popisuje důvody, proč ke zpřísnění zákona došlo, ale o přesném podílu sabotérů v množině všech strpěných se v něm nemluví. Klíčové slovo je „beispielweise“ čili „například„, což není pojem pokrývající všechny případy. Měl jsem si to zkontrolovat lépe. Omlouvám se. Konec update.

Zatím to skončilo zavedením nového statutu „Duldung für Personen mit ungeklärter Identität“ (kolik jich asi ještě bude?). Příslušný zákon platí od letošního léta a dotyčné trestá tím, že musejí pobývat na jednom určeném místě a nesmějí pracovat. Hrozí jim rovněž pokuty, i když nevím, jakým způsobem je budou úřady vymáhat. Německá policie má také právo pátrat po celém území SRN po lidech, kteří se vyhýbají deportaci, a vstupovat přitom do bytů.

I tato relativně mírná zpřísnění se setkala s křikem organizací jako je Pro Asyl, které se vesměs snaží o to, aby nikdo odsunut nebyl. Co se s tímto zákonem stane, pokud se do spolkové vlády dostanou Zelení – kdo ví. Asi nic kladného.

*****************************

Dalším důvodem pro Duldung čili strpění bývá hrozící nebezpečí, že by s dotyčným mohlo v jeho vlasti být zacházeno špatně. To je důsledek mezinárodních smluv, které zakazují vracet běžence do pro ně nebezpečných zón (non-refoulement).

Tento šlechetný princip bohužel vede k podstatně méně ušlechtilým situacím, kdy si například Afghánci vymýšlejí, že sloužili v Talibanu, i když to třeba není pravda. Je snazší deportovat běžného Ahmeda, který šel hledat do Evropy lepší život a bezelstně to úřadům přiznal, nežli jeho kolegu Mahmúda, který je dost chytrý na to, aby se prohlásil za teroristu, kterému doma hrozí těžký trest. Takový Mahmúd nemůže být legálně odsunut, a dostane tedy Duldung minimálně do doby, než afghánské úřady potvrdí, že je to pohádkář. Což se taky nemusí stát nikdy.

(Tenhle rozpor, kdy zákony a smlouvy inspirované kdysi utrpením Židů vedou k přednostní ochraně dnešních „esesáků“, jako by vůbec nedorážel do některých myslí… Jeden ze zdejších kritických čtenářů mi na fóru psal, že azylové zákony a smlouvy jsou nástrojem boje proti Zlu, a tudíž se jich musíme držet. To, že dnes je výhodnější se hlásit k Talibanu než přiznat se, že jsem obyčejný civilista, je snad Dobro, nebo co?!)

Přesně v tomto případě bych byl extra opatrný. Podobných těžko ověřitelných pohádek vám může kdekdo napovídat tuny. Jak se říkalo v tom filmu o bílé paní Perchtě : „Věř, ale komu věříš, měř.“

I tahle nepříjemná skutečnost našla postupně cestu do německých zákonů, ač to trvalo několik let. Nový zákon o Duldungu pro zaměstnané a studující osoby, který vstupuje v platnost 1. ledna 2020, výslovně vylučuje z výhodného režimu ty, kdo mají vazby na extremistické a teroristické organizace. Stále je ještě není možno odsunout, ale aspoň nepožívají určitých výhod, které mají ti lépe se chovající jedinci.

*****************************

Poslední téma: sociální dávky.

Němečtí „strpění“ mají nárok na přístup k nějaké formě sociální podpory, ale v prvních patnácti měsících jde o Sachleistungen, jinými slovy konzervy, oblečení, hygienické potřeby a lůžko v ubytovně, k tomu cca 40 eur kapesného v hotovosti měsíčně.

To má odrazovat lidi, kteří se vypravili do Evropy za sociálními dávkami. Je to ovšem zase částečně vykleštěno tím, že kdo těch patnáct měsíců na německém území ve statusu strpěného vydrží, má zase větší práva. (viz tamtéž) Nejsem si tedy jist, jak velký smysl to celé má.

Podívám-li se na srovnatelnou situaci v českém zákoně o azylu, vidím, že podle § 78d lze strpěnému cizinci udělit na jeho žádost finanční pomoc, s určitými redukcemi pro osoby ubytované v uprchlických zařízeních. Výše této pomoci je odvozena od životního minima, troufám si tedy odhadovat, že to bude více než 40 eur.

Zde si myslím, že bychom od Němců mohli převzít princip Sachleistungen a místo peněz důsledně dávat jen konzervy, mýdlo atd. Jenom bychom to neměli stropovat patnácti měsíci pobytu, ale pokud možno na dobu neurčitou. Samozřejmě já bych nejradši viděl daleko větší zpřísnění, ale realisticky vzato je nutno postupovat po politicky zvládnutelných krocích a krůčcích.

Právě přechod z peněžních na věcná plnění je něco, co by pan ministr Hamáček na vládě i ve sněmovně snadno prosadil, kdyby chtěl. A nedošlo by tím k žádnému rozporu s evropským právem. Dělají-li to Němci, můžeme i my.

Můžeme se jen domýšlet, proč tak naše ministerstvo vnitra nečiní…

*****************************

Pár slov na závěr.

V azylové a migrační politice velmi záleží na detailech. I v rámci současných evropských zákonů lze postupovat tak, aby naše forma „strpění“ byla celosvětově absolutně nepřitažlivá a neposkytovala lidem motivaci překročit sedmero hranic a sedm tisíc kilometrů jen proto, aby se dostali do kotlinky.

Kdybych byl ministrem vnitra či jeho poradcem (to první se nechystám dělat a o tom druhém pochybuji, že by mi došla pozvánka), postupoval bych tak, aby pašeráci lidí a jejich zákazníci měli maximální důvod se území ČR vyhýbat. Tresty pro převaděče zvýšit na úroveň vraždy (však jde o aktivitu ohrožující životy), finančních prostředků rozdělovat jen naprosté minimum, pokud vůbec nějaké.

To všechno se dá udělat. Otázka je: mají k tomu současné parlamentní strany politickou vůli? Zajímá je to? A zajímá to vůbec voliče?

*****************************

Hudební epilog

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 2
Když je něco zapomenutého, je dobře se ptát, jak se to stalo. Zapomnělo se proto, že se něco dostalo za horizont času a zájmu, anebo proto, že se nějak někomu zapomenout chtělo? Autor v této knížce nahlíží do událostí zas tak ne moc vzdálených.
Objednat si ji můžete na této adrese.

zapomenuté příběhy 2

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.