V posledních dnech se realita migrační krize začíná obnažovat stejně rychle jako deviant v parku. Chlácholivá rétorika vítajících slepců přestává zabírat už i na chronické sociální romantiky. Rakouský kancléř Feymann začíná kopírovat maďarské recepty, které ještě před několika týdny označoval za fašistické. Švédská ministryně zahraničí s pláčem oznamuje, že bude nutné zavřít hranice. Německá policie rozhání vodními děly demonstrace vlastních občanů, ještě nedávno tak vzorně politicky korektních.

Nositelům iluze duhové Evropy docházejí argumenty. A tu se někteří čeští novináři chytají stébel historických resentimentů o československé emigraci z dob socialismu. Například v Lidových novinách nedávno vyšel článek o čs. emigraci po únoru 1948. Autor v něm dokládá podle údajů z tzv. Lavičkova seznamu sociální a věkovou strukturu skupiny lidí, kteří tehdy odcházeli za svobodou. Z věkového složení tehdejší emigrace vyplývá, že v ní bylo stejné procento mladých mužů mezi 18 a 35 lety jako v dnešní vlně arabských přistěhovalců. Takže vše je v pořádku. Čemu se divíme? Čeho se bojíme? Je to přece úplně normální.

Přesto bych mezi tehdejší a dnešní situací viděl několik drobných rozdílů. Za prvé se jednalo o řádově desítky tisíc lidí, nikoliv o milóny. Za druhé šlo o lidi stejné kultury a zpravidla vzdělané. Za třetí všichni chtěli v nové zemi pracovat. Za čtvrté byli ochotni uznávat a ctít zákony země, v které byli přijati. Za páté nepřinášeli s sebou totalitní ideologii nepřátelskou k občanům a systému hostitelské země. Za šesté (s výjimkou sexuálních deviantů) osahávali pouze ty ženy, kterým to činilo potěšení. A konečně za sedmé – jejich dlouhodobým cílem nebylo ovládnutí Evropy pod praporem islámu.

Dalo by se vypsat mnoho dalších důkazů o nehoráznosti a myšlenkové kulhavosti srovnávání tak rozdílných fenoménů, jako byla čs. poúnorová emigrace a dnešní arabský exodus. Nicméně je jasné, že těm, kteří ještě nevidí hrozící rozvrat evropské civilizace, i těm, kteří si ho přejí, docházejí argumenty.

Československá emigrace po roce 1948 byl přesun svobodomyslných lidí k sousedům, kde bylo volněji. To bylo takříkajíc „v rodině“. Dnešní situace je něco opravdu jiného. A nenechme se mýlit tím, že valící se invazní armáda nemá zbraně. Ona je nepotřebuje, protože Evropa se nebrání.

A tak prosím ctěná sluníčka, srovnávejte věci srovnatelné. Anebo se třeba zamyslete nad tím, co společného má ponorka a kšandy. Určitě na něco přijdete.