Podle nového dekretu italské vlády už Itálie nesplňuje podmínky „bezpečného přístavu“ a neumožní vylodění migrantů z plavidel pod cizí vlajkou. Otázka je, zda jim toto odhodlání vydrží.

Alan Kurdi, jediná loď neziskovky Sea Eye, která momentálně operuje ve Středozemním moři, má aktuálně na palubě 150 migrantů vylovených v minulých dnech nedaleko Libye. Při jedné z těchto akcí, sedmého dubna, se dostala do konfliktu s libyjskou pobřežní stráží (aneb, jak říká německá organizace Pro Asyl, která část těch vítacích aktivit zastřešuje, „takzvanou“ libyjskou pobřežní stráží).

Italský deník La Stampa informuje, že mezi 68 osobami, které při té příležitosti přibyly na palubě, jsou většinou Bangladéšané, ale i občané Alžírska, Súdánu, Guiney, Sýrie, Čadu, Ghany a Burkiny Faso. Při další akci bylo podle La Stampy vyloveno 82 osob, převážně Maročanů, Bangladéšanů, Somálců, Senegalců a Gambijců. Dohromady tedy 150.

(Mimochodem, pokud jde o původního Alana Kurdiho, který se utopil před pěti lety: v březnu 2020 dostali tři pašeráci lidí, kteří se na tehdejší akci podíleli, od tureckého soudu celkem 125 let vězení.)

Loď pod vedením kapitánky Bärbel Beuse následně zamířila k italským břehům, aby zde nové Evropany vyložila. Poté, co Salviniho Lega loni po vládní krizi skončila v opozici, je nová italská vláda (M5S + PD) zase ochotna občas přístavy otevřít.

Tentokrát však ve velkém spěchu čtyři vládní představitelé – ministr zahraničí Luigi Di Maio, ministryně infrastruktury a dopravy Paola De Micheli, ministryně vnitra Luciana Lamorgese a ministr zdravotnictví Roberto Speranza podepsali dekret, podle nějž Itálie není vzhledem k epidemii koronavirové nemoci Covid-19 bezpečnou oblastí a nebude umožňovat vylodění migrantů z lodí plujícími pod vlajkami jiných států.

Alan Kurdi je registrován v Německu, a situaci má tedy řešit právě Německo. Dekret byl vydán jen o několik hodin dříve, než mohla loď dosáhnout Lampedusy. (Kde ostatně migrační pohyb neustává a v úterý večer sem dorazily dvě lodi z afrického pobřeží s celkem 124 lidmi. Ale podle všeho po své vlastní ose a bez aktivní asistence Evropanů.)

*****************************

Moc se neradujte, milí čtenáři. Bylo by sice krásné, kdyby v Berlíně akceptovali, že za činnost německých organizací v cizině nesou určitou politickou zodpovědnost, ale naprosto by to neodpovídalo klasické merkelovské politice, při které se problémy prostě nechávají pasivně ležet. „Aussitzen“, vysedět věci, to je základní princip, podle kterého se v Kanzleramtu postupuje už řadu let.

V případě Sea Eye pak má speciálně CDU/CSU jeden velký problém, o kterém český tisk možná ani neví, ale přitom je velmi podstatný: tahle organizace a její činnost jsou totiž významně podporovány německými církvemi, se kterými se nominálně křesťanské strany nemůžou pustit do otevřeného konfliktu.

Například loni v únoru poslal této neziskovce z církevních prostředků 50 tisíc eur bavorský katolický arcibiskup Reinhard Marx. Jen o pár týdnů později pokřtil Alana Kurdiho v přístavu v Kielu sám předseda Evangelické církve v Německu Heinrich Bedford-Strohm. Od té doby se situace nijak nezměnila; ve videu z listopadu 2019 se zástupci evangelíků, katolíků i mennonitů jasně staví za jejich činnost a článek na oficiálním portálu evangelické církve v Německu v březnu 2020 se k financování nové lodi také hlásí. A spolek, kterýnákup Alana Kurdiho umožnil, se jmenuje United4Rescue, na jeho vzniku se církve podílely a církevní prostředky tvoří významnou část jeho rozpočtu. (Článek na stránkách bavorského rozhlasu.)

Sečtu-li to a podtrhnu, nevěřím, že se německá vláda bude v této věci jakýmkoliv způsobem angažovat. K tomu, aby dovážela Bangladéšany, Somálce a Súdánce letadlem přímo ze Středomoří do Německa, nenajde samozřejmě politickou odvahu. Ale k mocenskému zásahu proti činnosti organizace Sea Eye také ne. Nejjednodušší je nechat černého Petra v rukou Italů, ať si s ním nějak poradí.

Od posádky Alana Kurdiho bych pak čekal, že budou postupovat stejně, jako jejich předešlí kolegové v podobných situacích: tj. rozhodně neplout do Německa, ale zdržovat se na moři před Lampedusou, vysílat pro tisk depeše o tom, jak se humanitární situace na palubě zhoršuje (viz třeba věta na palubě je nyní tak těsno, že se tam všichni zachránění stěží uloží ke spánku v Deníku N), a čekat, kdy italské vládě jednoduše povolí nervy a udělí jim výjimku.

Předešlý ministr vnitra Matteo Salvini ostatně půjde před soud za to, že znemožňoval 131 migrantům vylodění z lodi pobřežní stráže (tím se měl dopustit únosu), takže jakákoliv odmítavá rozhodnutí v tomto směru jsou pro italské politiky trochu riskantní.

*****************************

Hudební epilog
Jsou Velikonoce, dopřejme si tedy něco málo klasické barokní hudby.

Jean-Baptiste Lully, autor tohoto díla, se narodil v Itálii, působil ve Francii, ale známý je hlavně kvůli své poněkud bizarní smrti. Udával jednoho dne orchestru takt natolik zuřivě, že si těžkou barokní taktovkou pochroumal chodidlo. V zasažené noze vznikl zánět, rozvinul se v gangrénu a nepomohla ani (příliš pozdě provedená) amputace.
Proto vás snažně prosím, milí čtenáři – neudávejte nikdy svému orchestru takt příliš zuřivě, je-li vám život milý!

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 2
Když je něco zapomenutého, je dobře se ptát, jak se to stalo. Zapomnělo se proto, že se něco dostalo za horizont času a zájmu, anebo proto, že se nějak někomu zapomenout chtělo? Autor v této knížce nahlíží do událostí zas tak ne moc vzdálených.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora