Nevstupuji do diskusí o migrantské vlně. Cíleně. Nejsem ani na jedné straně. Cítím silně argumenty obou stran. S Francois Villonem říkám – jsem zastánce všech stran! Mám strach jako velká část Evropanů. Mám milosrdenství jako velká část Evropanů. Elity nám přinášejí – bohužel – jen vyhrocené postoje – ano, ne. Neumím říci ano, neumím říci ne, tváří v tvář bídě.
Na facebooku občas ocením příspěvek, který je „uprostřed“. Já jsem také uprostřed. Ani nevím proč, ale tak to mám. Nevím totiž, ale možná vím více, než vědí ti, kteří nám z Evropy předvádějí, že vědí. Cítím jejich nepravdivost, jakkoli ji dokáži pochopit.
Desátá léta tohoto století. Obyčejný Čech z postbolševické země může jet na luxusní výlet. Egypt, Tunis... All inclusive. Také jsem několikrát byla. Člověk zažil za peníze, které nemusel ukradnout, něco, co si můžeme spojovat s rájem. Stále cítím tu ambivalenci pocitů. Jste jak král, jenže – zaměstnanci resortu se potí v kvádrech, když vás obsluhují, a pokradmu sledují svého šéfa, zda je vše v pořádku. Jejich pracovní místo je podmínkou přežití rodiny. Jen ignorant by to neviděl.
Jednou jsem v Egyptě zažila situaci – na odpočívadle u malé vesnice směr Luxor – Hurgada. Malí obchodníci se suvenýry. Německý manželský pár. Muž si chtěl koupit kožený klobouk. Smlouval. Egypťan mu slevil několik eur, jak už to tam tak bývá. Jenže Němec se rozhodl, že chce ještě větší slevu. Nakonec šlo o jediné euro. Jediné euro, které Egypťana dělilo od obchodu. Snažil se velmi. Slevil opravdu hodně. Němec, který ani anglicky nemluvil, jen kroutil hlavou a ukazoval sumu na prstech. Najednou se Egypťan vzepřel a řekl, docela klidným hlasem: „Pane, vy jste Němec. Žijete v Německu. Co pro vás znamená jedno euro. Víte, co znamená jedno euro pro mě?“ Nikdy na ten okamžik nezapomenu. Rozuměla jsem každé slovo, přestože neumím anglicky. Němec se na toho člověka ani nepodíval a hodil po něm kloboukem. – Totální ponížení, totální bezmoc.
Nevím mnoho o islámu. Nestudovala jsem ho a ani ho studovat nechci. Nevím o něm nic víc, než průměrný Evropan. Mám své křesťanské desatero. Pro komparaci křesťanství s islámem mi stačí páté přikázání – nezabiješ. Neumím a nechci pochopit rozdíl islámu a křesťanství v tomto přikázání. Nezabiješ – nejen druhého. Teroristické útoky, kdy terorista pro smrt „nepřátel“ zabije sám sebe, to je něco, co se podle mě naprosto příčí Bohu. Jako je sebevražda křesťana hozením života pod nohy Boha, je teroristický čin hozením k nohám Boha životů druhých spolu s vlastním. Je mi líto, ale jinak než totální ignoranci ke všemu stvoření nemohu takovou ideologii vnímat.
Léto 2015. Přesuny tisíců migrantů. Hrůzy v denním zpravodajství. Začaly diskuse. Nevstupovala jsem do nich. 13. listopad 2015. Útoky v Paříži. Bylo jen otázkou času, kdy něco takového po absurdním postoji Evropské unie nastane. Dnes se bít v prsa! Velmi chápu postoj německé kancléřky Merkelové. Velmi chápu trauma války a bolševismu. Jenže přes toto pochopení nejsem dojatá. Stát, jako mocenský nástroj, má jediný důvod k životu, jediné raison d ́etre – obranu. Evropská unie nás nechrání. Nechránila nás v létě, když jsme s úžasem zírali na pohyb lidí z Afriky a dalších zemí Evropou. Nechrání nás před útoky teroristů. Zatím dokáže jediné – omezovat naši svobodu a budit v nás výčitky svědomí. Budiž, s prvním se – zřejmě se zdůvodněním obavy o naši bezpečnost – asi smíříme. Přijmeme i to druhé?
Převzato ze stránek autorky s jejím souhlasem