Příliš pozdě a nedobrovolně se političtí vůdci Evropy dopracovali k poznání, že proti migrační vlně pomůže pouze pevnost Evropa.

Tři roky stará prognóza

V polovině srpna 2015 jsem napsal v časopise Reflex: „Je pouze otázkou času, kdy budou západní vlády nuceny na migraci reagovat podle vzoru pevnost Evropa. Hranice sice nemohou být nikdy úplně vodotěsné, ale přístup do evropských zemí bude – i za pomoci nevybíravých opatření – do té míry ztížen, že se migrační vlna obrátí do těch míst, kde sice není tak útulno, ale která jsou snáze dosažitelná. A posléze zeslábne na zvládnutelnou míru. Čím dříve se to stane, tím větší šanci mají Evropané udržet si svůj způsob života.“

Moje předpověď se právě naplňuje. Špičkové setkání některých členských zemí EU projednávalo nový plán Evropské komise. Podle něj má být vstupu migrantů zabráněno již v blízkosti hranic EU. Tam také mají vzniknout záchytné tábory, které budou podle autorů plánu sloužit k „odstrašení a k nepropustnosti hranic“.

Komisař pro uprchlické otázky Dimitris Avramopulos, neslavně známý svými hrozbami a patetickými apely zejména na adresu hrstky rozumných států ve střední Evropě, najednou mluví téměř logicky. Třeba o „ilegálních utečencích“ a také o tom, že „ten, kdo se dostane na loď, nesmí tím mít nárok na volnou cestu do Evropy“. Zvláštní názorový posun. Myslel si to pan eurokomisař vždycky, nebo spíše vždycky říká to, co se právě nosí?

Svévolná nečinnost

Přístup k migrační krizi je další příklad bankrotu politické metody, kterou používají vládnoucí v mnoha evropských zemích. Vyznačuje se přehlížením zájmů těch, kteří kladou nejmenší odpor. A to jsou obyvatelé těchto zemí. Tedy ti, kteří politiky pověřili vládnutím a kterým tito přísahali, že od nich budou odvracet nebezpečí.

Místo toho však většina evropských vlád dosud předstírala, že musí dodržovat mezinárodní závazky, že jsou odpovědné za všechny obyvatele zeměkoule a že jim svědomí nedovolí dělat přímočaré politické kroky. Ve skutečnosti však jenom hledaly věrohodné zdůvodnění pro svou pasivitu tváří v tvář existenční hrozbě. Ztělesněním této svévolné nečinnosti je dosluhující kancléřka Merkelová.

Teď tedy končí koloběh bezvýsledných summitů a trapných tryzen za oběti teroristických atentátů. Teď politikům nezbývá než energicky jednat. S osudným zpožděním a zřejmou nevolí se etablované politické strany vrací zpátky do reality. Ne že by zmoudřely. Dělají to pouze proto, že protestní strany, které posilují na celém kontinentu, ohrožují jejich moc. Jejich moc je také to jediné, co je opravdu zajímá. A jenom proto konečně vzniká pevnost Evropa. Dělají tedy to, co je správné, ale jenom proto, že už jim nic jiného nezbývá.

Moralizátoři a oportunisté

Ano, předpověď z roku 2015 se uskutečňuje. Ale co všechno se muselo stát, než politici pochopili, že moc a násilí nejsou neslušná slova, nýbrž legitimní politické nástroje. A hlavně že mají právo a povinnost je použít ve prospěch občanů svých zemí.

A uvědomují si vlastně mimozemšťané z redakčních konferencí, vládci mikrofonů a mudrující akademici, že nesou spoluvinu za předlouhou nečinnost svých vlád? Asi ne. Strasti vlastních lidí jim zevšedněly. Jejich morální cítění naskočí, až když jde o utrpení někde daleko; dramata války, záchrana na poslední chvíli anebo aspoň strádání exotických menšin. Jak napsal Bernie Sanders: „Pozornost medii je tím větší, čím menší je význam (tématu) pro normální lidi.“

Jako bych to slyšel. Že mluvím jako typický populista, který jenom zatracuje elity. Ale kdo rozhodoval v minulých letech o tom, jak se postavit k migrační vlně? A kdo našeptával evropským vládcům, že jejich odpovědnost vůči Arabům a Afričanům je stejná jako vůči vlastním lidem? A kdo jen nekonečně dlouho vyjednával, místo aby rychle a rozhodně jednal? Byl to nějaký Novák z Horní Dolní či Venca z restaurace na rohu, anebo ti, kteří sami sebe pasovali do pozice elity a svědomí národa zároveň?