22.9.2020 | Svátek má Darina


MIGRACE: Kdy nastává tolerance a jak to končí?

28.8.2019

Bylo léto léta Páně 2015 a přes hory Balkánu a maďarskou step táhly na západ tisíce a tisíce nájezdníků.
V dějinách Evropy nic nového. Panonií táhli Gótové, Hunové, Avaři, Maďaři - ti jsou tam shodou okolností dodnes doma -, Mongolové i osmanští Turci. Historická zkušenost říkala, že se děje něco nedobrého, a velela bránit se.

Že si na popisovanou událost nepamatujete? Bude to tím, že ta „správná“ média nepsala o nájezdnících, ale o imigrantech. Politici, kteří se zajímají především o to, jak by to či ono vypadalo v televizi, se místo obrany rozhodli nájezdníky vítat.

Na podzim 2015 nechala spolková kancléřka otevřít imigrantům německou hranici. Udělala to v rozporu s mezinárodními smlouvami a proti stanovisku jak ministra vnitra, tak policejního prezidenta. Důvod byl prostý - bála se, že televizí proběhnou drastické scény pokusů o překonání uzavřené hranice.
Paní kancléřka je při tom vzdálenou nástupkyní císaře Oty I., který prorazil Maďary na Lechu (955) a nepřímo je tak přinutil usadit se a stát se součástí evropského západu.

Inu, časy se mění a vládnoucí třída, která po staletí bez zábran sahala po meči, nám dnes hlásá multikulturní toleranci. Nás - občany, z nichž vychází její legitimita - s oblibou nazývá rasisty a xenofoby.

Nakonec to byla maďarská vláda, kdo nechal na své východní hranici postavit plot, který ten nejhorší příval utnul. Však si za to také Maďaři vysloužili od eurounijní vrchnosti (a nejen od ní) náležité spílání.

V Maďarsku se neuplatnil model osvícené a multikulturní vlády, která bojuje s vlastním lidem - lid je přece xenofobní a ničemu nerozumí. Maďaři byli za rasisty a xenofoby prostě všichni - a pro vrchnost v Bruselu jsou dodnes.

Zdá se, že degenerace vládnoucí třídy není všude stejně rychlá. Při svém postupu od západu k východu pořád ještě zůstává východně od Labe v alespoň části politické reprezentace pud sebezáchovy. V Polsku, v Čechách, všude tam, kde byly kdysi Uhry, na východě Německa, v Bavořích, ale také v Itálii, tady všude dává „neuvědomělý“ lid legitimitu vládám, které neakceptují ty „správné“ hodnoty...

Kdo byl v roce 2015 padouch a kdo hrdina, to ukáží dějiny. Už teď se ale můžeme dějin zeptat, jak to s těmi tolerantními až multikulturními společnostmi bylo kdysi.
Z dějin známe případy velmi tolerantních, dokonce až multikulturních společností. Patří sem říše chalífů v prvním století arabského výboje, umajovský chalífát ve Španělsku, normanská Sicílie...

Zajímavé je, že sem patří i české země, kde v 16. století žili katolíci v napjatém míru s různými denominacemi protestantů. Už současníci mluvili o Čechách po přijetí kompaktát (1436) jako o království dvojího lidu a dobře si uvědomovali křehkost situace. A křehký ostrov tolerance smetla třicetiletá válka

Tolerancí se vyznačovalo i staré mocnářství - útvar plný národů a náboženství, který nikomu úplně nevyhovoval, ale všichni v něm žili celkem spokojeně, než ho vzala válka tak strašná, že si ji současníci neuměli představit.

Ať se nám to líbí nebo nelíbí, jsou tyto společnosti - kde vedle sebe žije několikerý lid - anomáliemi. Jsou produkty křehké rovnováhy, která vzniká zhruba dvěma procesy:

Při tom prvním účastníci konfliktu zjistí, že druhou stranu nejen nevyhladí, ale ani nad ní nedosáhnou rozhodného vítězství. Tak bylo dosaženo stoletého náboženského míru v Čechách - a byl to drahý mír.

Druhá situace nastává, když úzká skupina ovládne nábožensky nebo etnicky heterogenní enklávu a nemá dost síly ji změnit k svému obrazu. Pokud je taková skupina dostatečně osvícená, převezme existující instituce a respektuje dosavadní zvyky - jakkoli jsou v různých oblastech jejího panství heterogenní. To byl případ např. normanské Sicílie a konec konců i toho starého mocnářství.

Všechna ta společenství, o kterých píšu, tu byla – a už nejsou. Nakonec vždy něco narušilo křehkou rovnováhu a někdo nabyl vrchu - v tom lepším případě. V tom horším se vše propadlo do chaosu.

Dějiny nám říkají, že tolerantní a multikulturní útvary byly kulturně někdy velmi plodné, ale také byly nestabilní a žádný se nedožil našich dní.

Jaké z toho plyne poučení pro současnou situaci?

Evropská vládnoucí třída je slabá a nerozhodná, neschopná řešit problémy a konflikty s perspektivou přesahující dvě volební období. Přitom se ráda zříká zodpovědnosti za své konání tvrzením, že to či ono rozhodnutí nemělo alternativu.

Pokud politické špičky připouštějí příchod ekonomických imigrantů, pak je také jejich zodpovědností prosadit - a nástroji práva a moci vynutit -, že příchod imigrantů bude kontrolovaný.
Je na politické reprezentaci, aby připustila příchod pouze těch, kteří budou k nové vlasti loajální a budou pro ni přínosem. A je na této politické reprezentaci vynutit na příchozích respektování zvyků a obyčejů hostitelských zemí.

Evropská vládnoucí třída je ale ve vleku pseudohumanistické ideologie, která povyšuje údajně obecné morální zásady nad realitu. Snaží se vytvořit své „království mnohého lidu“ a nechce vidět, že tím tančí na sopce. Dá se jistě argumentovat Švýcarskem, kde se prolínají tři konfese a čtyři jazyky. Je ale třeba vědět, že cestou k dnešnímu Švýcarsku bylo pět století potýkání, které v roce 1847 zakončila občanská válka.

Politika, v které vítězí ideologie nad realitou, už tu nejednou byla - a opět se vrací. Pravděpodobnost, že je to opět cesta ke kolapsu, je veliká.
Jak to dopadne tentokrát? Historie neumí věštit - je to na nás.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.