Reakce politiků na migrační vlnu sestává z různých frází, které sice na část veřejnosti mohou působit rozhodně či chlácholivě, ale ve skutečnosti situaci jen zatemňují.

Klasickou ukázkou je tvrzení, že musíme rozlišit uprchlíky skutečně postižené válkou od ekonomických migrantů. Migrační chaos a neschopnost na něj reagovat se projevují i v neexistenci statistik, jež by nám poskytly alespoň hrubý obraz o složení uprchlíků a jejich motivech.

Nicméně pojem ekonomický migrant je v daných souvislostech tak jako tak velmi nepřesný. Životní perspektivy lidské bytosti žijící v Africe nebo na Blízkém východě totiž nejsou kdovíjak skvělé ani v situaci, kdy v její zemi zrovna nehoří válečný konflikt. Zaostalé ekonomiky zpravidla, snad kromě těžebního průmyslu, neposkytují mnoho příležitostí, a pokud ano, získání dobrého místa třeba ve sféře cestovního ruchu může být podmíněno úplatkem nebo příslušností k nějaké rodové či kmenové struktuře. A i když se někomu dejme tomu podaří pilnou prací nebo inovativním přístupem rozmnožit majetek, musí třeba počítat s tím, že se dostaví zástupci nějaké mafie s požadavkem na „výpalné“.

Zkrátka řečeno, člověk v oblastech, odkud nyní prchají zástupy, nemá moc šancí zlepšit své postavení vlastním úsilím a prací. Právě tato frustrující skutečnost vedla k takzvanému arabskému jaru, jež skončilo vlastně bez výsledku.

Stávající režimy se většinou udržely pomocí dílčích reforem. V Egyptě, po peripetiích se svobodnými volbami, v nichž ale zvítězilo Muslimské bratrstvo, se vše vrátilo takříkajíc do starých kolejí – k vojenské diktatuře. Libye se rozpadla, Sýrii rozvrací občanská válka.

Arabské jaro a současná migrační vlna tedy mají podobné příčiny, časté tvrzení, že nyní čelíme důsledkům špatné politiky Západu, jež podporovala arabské revoluce, je hodně zavádějící. Ta údajně správná západní politika totiž spočívala v napomáhání diktátorům typu Mubaraka v Egyptě nebo Kaddáfího v Libyi, neboli v udržování režimů, které bránily tamním společnostem v rozvoji. Možná to mohlo fungovat, kdyby v dané oblasti žilo mnohem méně lidí, demografický růst však způsobil neřiditelný přetlak.

Migranti, kteří dejme tomu neprchají přímo před výstřely a bombami, tak sice usilují o vylepšení ekonomické situace, nicméně se snaží uniknout především bezvýchodnosti, životu, v němž vlastní sebelepší snahou nemohou mnoho změnit.

Samozřejmě, o cíli své cesty mají notně zidealizovanou představu a srážka s realitou německého nebo britského ráje na zemi může být hodně tvrdá. Ale i tak se pojem „ekonomický migrant“ pro ně prostě moc nehodí. A to i z toho důvodu, že ona bezperspektivnost má politické kořeny, je dána též autoritářským a korupčním charakterem režimů, které Západ dlouho podporoval.

Politika podpory různých Mubaraků si však nyní vybírá svou daň, kterou významná část evropských politiků i obyvatel nechce moc platit.