Itálie je krásná, škoda, že v ní žijí Italové. Říkávala moje italská přítelkyně sdílející se mnou stůl a lože v Londýně v sedmdesátých letech minulého století. Bylo to tehdy populární klišé mezi Italkami procitajícími z tradičního středomořského mužského šovinismu držícího ženy na uzdě svou sveřepou a důslednou neschopností se sami o sebe postarat bez maminek, sester, manželek a dcer, od nichž očekávali samozřejmou úctu, pokoru a poslušnost, výměnou za svou roli živitelskou a ochranitelskou.

Kolaps této tradice způsobila tehdejší čerstvá italská legalizace rozvodu z roku 1970 potvrzená referendem 1974. Ta ženám otevřela celý nový širý svět, z něhož začaly italskými muži pohrdat a urážet je přezdívkami jako fanfarone čili náfuka, cafone čili hulvát, farfallone čili děvkař, rompipalle nebo rompicoglioni čili otrava (doslova „drtič koulí“), stronzo čili hajzl. A taky pár ještě ostřejších jako cullatone znamenající vyčuránek – v tomto případě vykakánek, neboť culo je ta zadní strana trávicího vyprazdňování. A souvisí to s populárním idiomem prendere per culo znamenajícím doslova dělat si z někoho prdel.

Ale Itálie bez Italů už není vtip, utopie, ani ženský sen. Během roku 2015 jich zmizelo 227 000. Teda včetně Italek. Teda zmizelo - oni se přesněji řečeno ani neobjevili, aby mohli zmizet. O tolik víc Italů totiž zemřelo, než se narodilo. Zavinila to italská porodnost sestupem s někdejšího vrcholu Evropy na její dno a spočítal to statistický úřad ISTAT.

Zato ale v témže roce přibylo 153.000 cizinců. Většinou z Afriky, většinou muslimů, většinou chlapů ve vojenském věku. Laskavě přijímaných na základě vědecky prokázaného a empiricky doloženého poznatku, že každého italského inženýra, lékaře, programátora, konstruktéra, designéra, farmáře, učitele, pěstitele vína a výrobce špaget dokonale a se ziskem pro společnost nahradí africký nezaměstnaný s třemi semestry základní školy, ale s přirozenou schopností bleskurychle se naučit italsky a v rychlokurzech dohnat umem a dovedností, na co Ital potřeboval patnáct let výuky a několik předchozích generací obsah této výuky akumulující. A že každý takovýto nově příchozí se samou nedočkavostí co nejdřív přesune z ponižující štědré podpory nicnedělání do sebevědomí upevňujícího méně placeného zaměstnání a bude nadšeně ze svých daní udržovat naživu ještě hůř placené italské důchodce.

Italové samotní by si této výměny obyvatelstva skoro nepovšimli, kdyby je na to neupozornil v Káhiře narozený novinář a odpadlík od islámu, italštější Ital než Mastroianni a katoličtější katolík než papež, jménem Magdi Allam. Ten do Itálie přijel v roce 1972 studovat a už se domů nevrátil. V roce 2008, za mše sloužené tehdejším papežem Benediktem, přijal prostřední křestní jméno Cristiano a konvertoval ke katolictví, z něhož pět let nato vystoupil na protest proti islamofilní politice papeže nového. A dal se do zběsilého psaní článků a knížek varujících před islámem a hájících západní civilizaci a starou dobrou Itálii. S tituly jako: Islám, jsme ve válce. Nebo: Vítězit nad strachem – můj život proti islámskému terorismu a nevědomosti Západu. Nebo: Vivat Izrael – od ideologie smrti k civilizaci života. Nebo: Kamikadze v Evropě – podaří se Západu porazit islámské teroristy? Nebo: Islám a Itálie – kdo jsou a co si myslí muslimové žijící mezi námi.

Po zhlédnutí statistik roku 2015 Allam zahořekoval, že probíhá „eutanázie národa“, výměna populace a konec civilizace, jestli se to honem neobrátí.

Neobrátilo. Jen trochu víc vyrovnalo. Zatímco Italové udržují tempo mizení na přibližně stejné úrovni, cizinců v roce 2016 přibylo 181.000. V roce 2017 doslova přitékají (bruselský eurospeak jim říká „migrační toky“, říkejme jim tak též) tempem ještě o 15 % vyšším než loni. Itálie tak nahrazuje loňského primuse Řecko v roli nejfrekventovanější migrační trasy. Přitékají z těchto zemí: Nigérie, Eritrea, Bangladéš, Guinea, Gambie, Pobřeží slonoviny, Senegal, Súdán, Mali, Maroko. Všichni samozřejmě prchají před válkou v Sýrii, díky níž jsou po celé altruistické západní Evropě přijímáni, neboť Západ přece tu válku (a všechna ostatní zla) způsobil, jak nás ujišťují neomarxističtí, zelení a třebas i upřímně liberální Evropané, včetně mnoha Italů. My s nimi každopádně můžeme souhlasit v tom, že vytvořil novou libyjsko-italskou trasu svržením diktátora Kadáfího, který držel africkou migraci na uzdě výměnou za smluvní honoráře z Itálie a Francie.

70 % jich přistává na Sicílii, ostatní v Kalábrii, Apulii a Sardinii. 75 % z nich jsou zdatní muži ve vojenském věku. Dalších 15 % se registruje jako děti bez doprovodu dospělých příbuzných. U poloviny z nich dodatečné lékařské testy zjišťují věk 18 až 29. Podle evropských zákonů o sjednocování rodin budou všichni mít právo časem si přivézt své nejbližší příbuzné.

Itálie začíná být přemigrovaná a požádala ostatní Evropu o pomoc. Nevysvětlila však pořádně, jak si tu pomoc představuje, asi z obav, aby nebyla nařčena z xenofobie. A tak se euroagentura Frontex (jejímž úkolem je vnější hranice EU střežit) nabídla, že pomůže s přivážením migrantů z Libye vylovených na otevřeném moři. Přetrumfl ji v tom ještě tucet „neziskových“ organizací, které si pro migranty jezdí až k libyjským břehům po domluvě s libyjskými pašeráky. Vedle francouzské Médecins sans frontières se v tom nejčileji činí neziskovky německé. Trestný čin pašování ilegálních migrantů se na ně nevztahuje, neboť podle speciálně pro tuto příležitost vytvořené direktivy EU nemůže být trestán nikdo, kdo zachraňuje životy. O tom, jaký se z toho stal lukrativní kšeft, svědčí zprávy o zapojení sicilské mafie.

Když pak Itálie dodatečně vysvětlila, že nepotřebuje pomoc s přívozem, nýbrž rozvozem podle bruselských kvót, a když kvóty nesmlouvavě zamítli xenofobní Středoevropané, rozbřesklo se i několika dalším zemím, že by byl možná dobrý nápad nechat Itálii v bryndě. Z té ji možná nakonec vyhrabe jen Libye, která už má pašeráků a afrických migrantů taky plné zuby a peníze placené z fondů EU pirátům, neziskovkám a ostatním pečujícím organizacím a obecním správám ve výši 30 eur na migranta na den, by si raději vzala sama. A od konce léta 2017 migrační toky zastavuje a nabízí z evropských financí postavit na svých jižních hranicích neprodyšný plot maďarského střihu. Tak by Evropu nakonec před muslimy mohli ještě zachránit muslimové, když už sama svou záchranu vzdala.

I tak těch toků utonulo skoro 10.000. Pomlouvači této lidumilné činnosti tvrdí, že někteří z utonulých jsou křesťané, které jejich muslimští spolucestující házejí přes palubu. Dokázat to nemohou, svědci utonuli. Kvótově přemístěno do ostatních evropských zemí je jen 20 %.

Itálie migrací praská ve švech. A tak si alespoň vymyslela jakés takés rovnoměrné rozmístění sama se sebou: Každá obec musí vzít 2,5 migrantů na 1000, nařídilo ministerstva vnitra. To po zjištění, že migranty přijala pouhá čtvrtina italských obcí, z celkového počtu 8 tisíc. Těch oficiálně přiznaných jen od loňska připluvších 300.000 migrantů (je jich neodhadnutelně víc a někteří jen Itálií projíždějí na sever) si tedy rozebrala jen dvoutisícovka obcí. To vám vysvětlí, jak to, že jste projeli tucet obcí, aniž jste spatřili jediného. Takovou oblastí je třeba Gargano, kde jich potkáte jen přehršli na plážích, jak se poctivě živí prodejem klobouků a slunečních brýlí. Pak jste jindy zase projeli další tři města a zpozorněli, jak k té slavné katedrále musíte procházet ulicemi s chodci převážně africkými. A vyhýbat se africkým cyklistům popojíždějícím sem a tam, nazdařbůh. U katedrály samotné jich pak najdete několik tuctů posedávajících na jejích schodech, civících do prázdna nebo brouzdajících v chytrých telefonech. Jako by si už katedrálu pomalu předesignovávali na brzkou mešitu.

Pomalu se tedy rozprostírají do všech koutů Itálie a příště si budete moci přátelsky popovídat s italoafrickými muslimy v každém zapadlém městečku. Zato ale se možná nebudete muset prodírat jejich davy koncentrovanými v pár tuctech hlavních center, jakými jsou na jižním konci třeba Porto Empedocle (kam přitékají), na severním konci třeba Ventimiglia (odkud se snaží odtéct do Francie, která je tam zašpuntovala).

No a při trendech porodnosti a neporodnosti by Itálie přestala být italská do dvou generací. Think-tank Centro Machiavelli propočítal, že budou-li současné trendy pokračovat, dosáhne imigrace a její potomstvo počtu 22 milionů čili přes 40 % celkové populace, do roku 2065. Tempem, jímž Islámský stát stačil srovnat se zemí starodávný Mosul, by do konce století mohla být celá Itálie přeměněna v kulturní poušť, tak jako kdysi bohatá a pestrá Byzanc a Persie.