V hodinách ekonomie se používá pojem „tragédie obecní pastviny“.

Bývá tak označován společně užívaný statek, bez hlídání a nastavení jasných pravidel ve stavu permanentního vypasení. Nevím o lepším indikátoru stability společnosti, než je ochota jejích členů dobrovolně dodržovat pravidla zavedená na těchto „pastvinách“.

A jedním z těch hodně důležitých společných statků je bezpečnost. Té lze dosáhnout různě. Osvědčený způsob je třeba voják se samopalem na každém rohu a pravidelné páteční sekání zlobivých rukou. My jsme zavedli poněkud jiný systém, který hodně stojí a padá s vnitřní disciplinovaností velké většiny členů společnosti. Paradoxně to ale pak vypadá tak, že příliš bezpečná a přitom i „přívětivá“ oblast má často za následek drahou pracovní sílu, drahé pozemky, přísně nastavená pravidla, prostě celkově nákladnou výrobu i život. Navíc dostat do ní legální cestou, na rozdíl od jiných zdrojů, dostatečné množství pracovníků z méně bezpečných koutů světa bývá značně velký problém. Nelze tedy nerozumět velkým firmám, že vítají masivní, byť nekontrolovaný přísun takovéto možné pracovní síly. Divit se možná začnou až v okamžiku, kdy se vyčerpají rezervy společně udržované bezpečnosti a nastane pro ně radikální nárůst fixních nákladů do této oblasti.

Hlavním kritériem pro rozhodování, z jaké části světa je možné bez větších omezení povolit pohyb lidí, je posouzení, zda tito nezačnou nadměrně zatěžovat společně sdílené statky. Tolerovat to snad lze v malém množství případů - za podmínky, že je tyto lidi případně kam vrátit. Dobrým příkladem této premisy je postoj kanadské vlády k migrační vlně našich Romů.

Kamenem úrazu je právě absence seriózních partnerů v rozvojovém světě. Takových, kteří by efektivně filtrovali a přebírali zpět „zlobily“. Není to pro ně nejspíš příliš výhodné. Částečně se to snažíme řešit v lepším případě vízovou politikou, jinak různými „hotspoty“, dráty a placením výpalného těmto státům, aby alespoň trochu spolupracovaly, ale k ideálnímu stavu to má pořád hodně daleko.

Stálo by však možná za to uvažovat nad tím, zda by v této oblasti nemohly nahradit nefunkční státní správy nějaké jejich komerční obdoby. Jejich úkol by byl jasný: prověřování a následné vybavování lidí, kteří neměli to štěstí se narodit v Německu, jakýmisi „bezpečnostními pasy“. Tato společnost (a bylo by třeba ji mít pod důkladným dohledem!) by finančně ručila za chování jí kladně prověřených lidí a za jejich případnou repatriaci. Za to by si od nich brala sjednanou odměnu. Nebo třeba od jejich budoucích zaměstnavatelů. Mohla by si třeba od nich také vzít i jakousi „kauci“, peníze, které by jinak skončily v kapsách pašeráků. Takto by každý schopný a ukázněný člověk dostal skutečnou šanci se prosadit. Pak už bychom se mohli soustředit na pomoc různě znevýhodněným lidem, nikoliv však těm zdravým v produktivním věku. To by pak pomohlo nám i jim.