aneb O e/i/migraci (nejen Hutkově)

Propagandistická mašinérie nám opakovaně servíruje falešnou analogii mezi současnou invazí ilegálních migrantů (hlavně) do Evropy a tím, že přece za hnědé a zejména poté za rudé totality u nás západní země naše uprchlíky před totalitou přijímaly, udělovaly jim příslušný status uprchlíka, pomáhaly jim. Zatímco prý (většina?) z nás a většina našich volených zástupců neprokazuje podobný přístup ke stávající migrantské vlně.

Jednou z posledních takových falešných a na emoce hrajících a elementární skutečnosti vědomě nebo z neznalosti ignorujících „analogií“ byl článek Luďka Navary Holanďané emigrantu Hutkovi neřekli: Sorry, pomáhat se má tam, kde problémy vznikají.

Ponechme stranou zásadně významnou skutečnost, že západní země ve většině případů (a z geopolitických důvodů?) samy nepřistupují k současným migrantům a rádoby azylantům stejně, jako k uprchlíkům z komunistických zemí. To by bylo na samostatnou diskusi.

Takže zpět k Navarovu článku, který navíc a nesprávně označuje Hutku za „emigranta“, tedy vystěhovalce, i když byl, jako de facto všichni ostatní spoluobčané, kteří utekli na Západ, z hlediska Ženevské úmluvy o uprchlících … uprchlíkem.

Ani z hlediska právního, liberálně demokratického a lidského se nedalo a nedá říct, že se Hutka „vystěhoval dobrovolně“, což Navara sám také potvrzuje. (Nejen) Hutkova „volba“ byla buď snášet zřejmě rostoucí šikanu a všestrannou perzekuci, nebo dát totalitě pokoj rozloučením se s rodnou zemí. A to přesně byla režimem jemu a ostatním „nepohodlným“ vnucená „volba“.

Hutka, stejně jako všech ostatních více než čtvrt milionu spoluobčanů, kteří museli nebo měli odvahu totalitě utéct, nebyl vystěhovalec (emigrant), ale uprchlík (před komunismem), tedy refugee, Flüchtige. Status uprchlíka byl a stále je žadateli udělován signatářskými zeměmi Ženevské úmluvy o uprchlících. Neuděluje si ho tedy migrant, ani mu jej nepřiznává „progresivní“ pracovnice neziskovky nebo mediální komentátor, ale je to jen a jenom na příslušných orgánech státní správy.

To, že se u nás podařilo (hlavně díky KSČM a údajně „liberální, pravicové” ODS vedené Václavem Klausem, dominující postavou naší domácí politické scény kritických 90. let) úspěšně zavést nálepku „emigrant” těm, kteří nebyli vystěhovalci, ale uprchlíky, má co činit s tím, že si, zase včele s Klausem, většina politiků a vlastně i občanů nepřála změnu z hanlivého, totalitního a účelového „(zrádní) emigranti” na objektivní uprchlíci (před komunismem).

Důvodem bylo (zase rádoby liberálním Klausem a KSČM nejdůsledněji odmítané) vracení komunistickým režimem konfiskovaných majetků, tak i jejich snahy o vyloučení uprchlíků před komunismem, exulantů (nejen prof. Zeleného a prof. Švejnara) z procesu formování lepší transformace ekonomiky a státní správy. A tak Klausovo jinak pedantické a hrdé lpění na “slovíčkách” v tomto ohledu neplatilo, protože on a jeho tým z Prognostického ústavu zasvěcenější a roli právního prostředí chápající hlasy kvalifikovaného exilu pro svoji “českou cestu” vědomě nechtěl a upřednostňoval “zhasnout, privatizovat, než přijdou právníci”.

Stran falešných analogií mezi našimi uprchlíky před nacismem a početně zejména pak před komunismem na straně jedné a na druhé straně stávající invazí ilegálů, kteří mají skutečný nárok na udělení statutu uprchlíka jen v malé menšině (třeba podle zprávy OSN z jara 2017, týkající se migrantů v Itálii jen ve 3 % případů) bylo v minulých dvou, třech letech již opakovaně doloženo, v jakých základních ohledech a faktech „kulhají na všechny čtyři”.

Zde jsou některé z nich:

1) Zásadní rozdílnost mezi našimi uprchlíky před komunismem a současnými migranty je patrná už na skutečnosti, že - podle zákonů a Ženevské úmluvy o uprchlících - de facto všichni naši uprchlíci daný status a azyl dostávali, zatímco ty samé západní demokracie je velké většině současných migrantů, i po všech možných odvoláních, neudělují.

2) Naši uprchlíci před komunismem si na Západ nepřivezli víru v učení proroků komunismu a nechtěli jej tam (jako mnozí, nejednou i většina muslimů na Západě šaríi) všemožně prosazovat.

3) Pilně a všestranně se snažili o integraci, těšili se a vážili si svobody a demokracie.

4) Každý z nich svým útěkem nejenže odepřel práci svých rukou a hlavy komunistické totalitě a nabídl je ve studené válce s „Říší zla”, se SSSR a jeho vazaly, mnozí se kromě toho aktivně zapojili do boje proti komunismu a na pomoc demokracii.

5) Žádný náš uprchlík (s výjimkou jistého Karla Charvy, v roce 1983 v Eppisteinu) za celých 40 let komunismu na Západě nikdy neplánoval, natožpak aby se dopustil teroristického masakru, nikdy na svých nových spoluobčanech ani on, ani jeho potomci nepáchali jakékoliv vražedné útoky, ať již nožem, sekerou atd., a už vůbec ne s výkřikem „Stalin (Brežněv či Husák) je veliký!”

6) Naši uprchlíci nepřísahali Stalinovi, SSSR atd. věrnost a mučednickou smrt ve svaté válce proti Západu.

7) Respektovali zákony a pravidla, počínaje tím, že hned v první svobodné zemi podali žádost o azyl a vyčkali tam na příslušné rozhodnutí a jenom poté si, zase podle zákona, mezi signatářskými zeměmi Ženevské úmluvy vybrali zemi k trvalému usazení.

8) Masově „neztráceli” své osobní doklady a nelhali o svém věku nebo národnosti.

9) Atd. atd.

Žádná rodná země současných ilegálních vetřelců a migrantů nemá, jako měl komunistický režim, zákonem ustavený „trestný čin opuštění republiky” a s tím související běžnou sazbu 1 či 2 let vězení a „propadnutí“ majetku. Naopak, od Senegalu po Eritreu vlády emigraci, hlavně kvůli remitendám, vlastně podporují, nejen proto, že představují vítaný a významný příspěvek k HDP. Navíc téměř všechny odmítají brát zpět falešné a neúspěšné žadatele o azyl. To, že se jejich občané, celé rodiny i vesnice otevřeně skládají na pašeráky a mafii, aby alespoň jednoho ze svého středu, coby „záchytnou kotvu”, dostali do Evropy, jim také vůbec nevadí.

V gigantickém, navíc i velmocenském zápase bipolárního světa, trvajícím 40 (nebo i 74) let, kdy vítězství svobody nebylo vždy nebo všude jasné, uprchlíci před komunismem byli také vítaným a výmluvným argumentem Západu v ideologickém a mocenském boji s Východem. Pro komunistický režim ale to, že třeba Novákovi „utekli”a„zůstali venku” (z klece údajného ráje pracujících), bylo naopak velice nepříjemným políčkem. Všichni takoví Novákovi se nevystěhovali, nebyli tedy emigranti, ale utekli, byli skutečnými uprchlíky.

Z Čech se totiž neemigrovalo před nacismem nebo za komunismu, ale jen za 1. republiky a za Rakouska-Uherska. Zcela otevřeně, oficiálně a svobodně. Nebyl to trestný čin, ani za to nebylo vězení, konfiskace majetku, cenzura korespondence, popotahování příbuzných atd.

Tedy znovu, ze všech podstatných hledisek, propagandistické nebo neznalostí základních faktů poznamenané snahy klást jakékoliv rovnítko a nabízet analogie mezi uprchlíky před komunismem a absolutně drtivou většinou současné migrantské vlny jsou zcela falešné.

O tom, jaké zájmy zjevně stojí za údajnou „neschopností” většiny západoevropských vlád, a tedy i „Bruselu“ chránit vnější hranice, dbát na dodržování platných zákonů o vstupu, pobytu nebo vyhoštění ze země se dá, myslím, dosti racionálně a objektivně spekulovat.

Závěrem dobrá zpráva a hmatatelný důkaz úspěšné snahy o zastavení přívalu ilegálů: Mapka ze Salviniho Twitteru ukazuje, že všechna plavidla tzv. „neziskovek”, pilně koordinující s pašeráky, mafií a jejich klienty, ilegálními migranty, kteří si je za vědomě nezákonný a nejednou násilný vstup do Evropy dobře zaplatili, už nejsou u severoafrického pobřeží, ale „mimo provoz” a mimo frašku „záchrany na otevřeném moři”.

Poznámka: Dobrá zpráva! Aktuální mapu Středozemí, ukazující, že žádné z plavidel neziskovek už u severního pobřeží Afriky není.

Pokud tedy občané, zejména ti, kteří volí, dají dostatečně silný mandát partajím, které to s návratem zákonnosti do ochrany hranic a udělování povolení k pobytu atd. myslí doopravdy, náprava je možná. Když se chce, tak to evidentně jde.