Znáte to. Do kastrolu vhodíte ty nejlepší ingredience, nakrájíte cibulku, přidáte kvalitní flákotu, kořání všeliké, toho hodně, aby vonělo, zeleninku čerstvou, úhledně pokrájenou, vývarem zalijete a na sporák postavíte. Gulášek se vaří, gulášek bublá a přítomní, v blahé tuše kulinářských orgií, věnují se svým zálibám.
Po chvíli někdo zvedne hlavu: „Nesmrdí tady něco?“ Leč pohoršené pohledy ho rychle umlčí. Po nějaké době nezbeda opět počne se vrtět: „Tady něco fakt smrdí!“
„Dej pokoj, darebáku, nekaž náladu!“ Popřípadě někdo povzdechne, jak nádherná vůně už se bytem šíří.
Leč odbojník se nedá, sebere odvahu a za nějakou dobu zařve: „Copak to necítíte? Je tu smradu jako v Cařihradu!“
A všichni běží do kuchyně a ono opravdu, kastrol se pálí, gulášek už hoří a kuchyní se plíží černočerný čoud.
„Podejte vodu,“ volá někdo. „Ne, olej, přidejte olej,“ navrhuje další. „Volejte hasiče,“ zazní spásný nápad, ale nikdo nemá to správné číslo...
Přesně tak mi připadá dnešní evropská situace, kdy smrad už cítí úplně všichni, ale nikdo o něm nesmí mluvit, nikdo neví, kde sídlí příslušní hasiči, a kuchtička sice otevřela dveře, ale otevřít okna už nepovoluje.
A mimo smradu se vkrádá podezření, že maso na guláš bylo z výseku, zeleninka také nebyla zrovna čerstvá a kuchtička věděla, leč bylo jí to jedno, neb nás od počátku hodlala nakrmit eintopfem z toho, co po koutech zbylo, dobře vědouc, že z toho všem bude zle.
Proč, toť ta otázka!
Vzpomínáte na ochrané lhůty? Vzpomínáte na obavy z polských instalatérů, českých zedníků, maďarských kuchařů a vůbec vší té východní verbeže, která vezme práci poctivým Němcům, Rakušanům, Francouzům?
Přitom již tehdy obyvatelstvo Evropy povážlivě stárlo, o čemž svědčí jak pokusy stanovit pozdější datum jako hranici odchodu do důchodu, tak i vážné varování Evropskou unií počínaje a všelikými ministerstvy konče, že nezvládneme, nezaplatíme, naše děti budou se hrbit pod náklady na armádu důchodců.
Úvahy o robotizaci výroby se, kupodivu, do těchto úvah nijak nepromítaly.
A pak se objevili první migranti, osvědčený to německý recept už z let šedesátých.
A příliv houstl. „Nemějte strach,“ byli jsme uklidňováni. „Jdou sem lékaři, inženýři, IT odborníci, vždyť vysoké školství na Blízkém východě je zcela srovnatelné s vysokými školami v Evropě!“
No, možná je, ale jak se ukázalo, 15 % procent příchozích je negramotných úplně a 70 % funkčně, což znamená, že nedokáží pochopit obsah textu. A ti gramotní dokáží povětšinou přečíst arabské písmo, nikoli latinku. O znalostech některého evropského jazyka ani nemluvě.
„Klid, oni se naučí, oni se integrují,“ znělo dále.
Do chvíle, než se zklamaní migranti začali bouřit a cukat. Zřejmě si Evropu představovali jako velikou Saúdskou Arábii, kde mladým se dostává nezřízené podpory v podobě domů a vysokých platů, aniž se musí nějak zvlášť namáhat. (To ovšem platí jen pro domácí obyvatelstvo.)
A konflikty rostly a bujely, přes veškerou snahu po utajení a hlásání politické korektnosti. Až přišel „Kolín“ a Silvestr, což už se dalo utajit jen těžko. A další a další konflikty, které prozrazují, že obyvatelstvo je čím dál víc načuřeno a už se pomalu ohlíží, kam dal dědeček ty vidle.
A to, co se děje, k uklidnění situace věru nepřispívá. Ať už jsou to prosakující hlášení o zdravotním stavu migrantů, kdy najednou máme v Evropě choroby dávno vymýcené či dodnes netušené, nebo požadavky na zahalování žen, až po požadavky imámů, že musíme přijmout novou „kulturu“ včetně šaríi a dětských sňatků.
Integrace? Ano, jen nám bylo zatajeno, že přizpůsobit a integrovat se máme my, neb migranty nic takového ani nenapadne.
A v posledních týdnech se začínají objevovat ty postrádané informace o robotizaci výroby v podobě článků s alarmujícími titulky:
Roboti připraví do pěti let o práci přes pět milionů lidí.
Roboti do třiceti let rozpoutají masovou nezaměstnanost, varují vědci.
Obrovská změna, miliony lidí bez práce.
Zatím jsem ovšem neslyšela, jak s tím jdou dohromady ty miliony nevzdělaných a nevzdělavatelných migrantů!
Na jejich výživu nebudeme mít prostředky a oni si, pochopitelně, budou chtít vzít majetek a prostředky, za kterými sem přišli. Se ztrátou zaměstnání bude stoupat i agresivita domácího obyvatelstva. Na občanskou válku je zaděláno až příliš dobře.
Co tím kdo myslel, pokud vůbec myslel?
A tak se vkrádá vzpomínka na jistého hraběte Coudehove-Kalergi, jenž už před válkou plánoval proměnit Evropu v hnědou masu bezprávných nevolníků, přičemž samozřejmostí bude zásadní snížení jejich počtu.
Situace, kterou EU vytvořila, více než nahrává hraběcí myšlence.