„Enoch měl pravdu“ je odkaz na slavnou Rivers of Blood speech Enocha Powella, která odstartovala: Za prvé rychlý konec jeho politické kariéry v Konzervativní straně, za druhé další britské kolo ostré diskuse o politické korektnosti.

Aby to nemátlo: Jsme v dubnu 1968. Míváme tendenci považovat vlastní dobu za unikátní (viz povzdechy nad zkaženou mládeží, které známe od antiky). Takže se občas tváříme, že politická korektnost je něco nového, s čím přišli „modernisté“. Nikoliv. Je to debata dávná. Řeč Enocha Powella ale otevřela od té doby neustále probíhající debatu o možnostech multikulturalismu. I v tomto případě se řada lidí tváří, že jde o něco nového, co tu nikdy nebylo a co zažíváme teprve my. Nesmysl.

Zpět k oné řeči o potocích krve.

Zabte mne, ale Enoch měl pravdu.

I když jinak, než si myslel.

V jeho představách se Británie měla utopit v řekách krve a to během patnácti až dvaceti let. Tak to se zjevně neutopila. Ve stejné době měli přistěhovalci vládnout celé zemi a terorizovat obyvatelstvo. Boris Johnson vypadá všelijak, určitě ale ne jako přistěhovalec. Konec konců – královna je pořád táž. A starosta Londýna Sadiq Khan je sice pákistánského původu a muslimského vyznání, ale že by terorizoval obyvatelstvo, jsem nezaznamenal.

V čem tedy měl a v čem neměl Enoch Powell pravdu? (Tady je třeba korektně přidat odkaz na jeho možná nejvíce kontroverzní proslov v moderní britské politické historii – česky ho najdete zde, zábavnější je určitě anglicky zde.)

Tak za prvé: V čem pravdu neměl.

V tom, že byl v podstatě přesvědčen, že naprostá většina přistěhovalců jsou raubíři nejhoršího kalibru, kteří budou jen a pouze terorizovat svoje okolí. No – kdo se projde po některé britské universitě, třeba po Oxfordu, kam mám tu čest občas jezdit a pracovat tam, tak ví, že přistěhovalci v různých generacích představují významnou část vědecké obce. A to ani nemluvím o studentech. Kdo zná londýnskou City, byl někdy na burze nebo navštívil sídlo některé z velkých bank, ten ví, že na každém rohu potká Inda, Pákistánce, někoho z Hongkongu či přistěhovalce z některé africké země Commonswealthu a tak dále. Kdo byl někdy v anglické továrně, musel si nutně všimnout, že složení techniků i dělníků je vskutku velmi různorodé. Tedy pokud to nebylo na jihozápadě. Tam zatím viděli černocha (neměl bych napsat Afroangličana?) jen v televizi.

Do těch nejvíce pesimistických obav Enocha Powella má dnešní svět skutečně daleko.

Přesto platí, že Enoch was right, Enoch měl pravdu. Takže za druhé: V čem měl pravdu?

Předpověděl existenci čtvrtí s vlastním a pro Evropana nepřijatelným místním právem, které nerespektuje obecné zvyklosti. Předpověděl existenci rozsáhlé snahy udržet si vlastní kulturu a zvyklosti, a to i v těch oblastech, které odporují britské (francouzské, evropské) tradici a právu. Předpověděl spory mezi národnostmi a rasové nepokoje. Předpověděl také rozštěpení „bílé“ společnosti na lidi, kterým to vše zaviní noci bez spánku, a na ty, kteří se budou snažit místo tlaku na prosazení vlastního společenského systému „pomáhat“ pozitivní diskriminací – tou jistou a spolehlivou cestou do pekel.

Aby bylo jasno. Tady nehovoříme o představách některých českých politiků a facebookových diskutérů, že do Evropy míří hordy po zuby ozbrojených mladíků, kteří každého bělocha umlátí svým moderním iPhone a jeho ženu znásilní.

Tady hovoříme o daleko hlubším a zcela reálném nedorozumění mezi těmi, kteří „chtějí sem“, a „námi“. My totiž víme, že onu svobodu, prosperitu a blahobyt, které jsou nesporně velmi lákavými atributy Evropy, nám pomohl dosáhnout náš politický a ekonomický systém. Zjednoduším to na dřeň a řeknu: demokracie, vláda zákona a kapitalismus. Enoch Powell měl hlubokou a děsivou pravdu v tom, když zpochybnil, zda o tom mají přistěhovalci tušení a zda se tomu hodlají přizpůsobit. Zda si totiž umějí představit, že nejde mít zároveň původní zvyky a společenské uspořádání a zároveň tak efektivní a výkonnou společnost. Připusťme, a mnohé příklady z Británie, Francie i dalších států to potvrzují, že (řečeno diplomaticky) toto pochopení není ani zdaleka stoprocentní.

A pak je tu ještě jeden aspekt jeho řeči, který je velmi důležitý a který uniká mnohdy pozornosti, když se hovoří o problémech s přistěhovalectvím. Je třeba respektovat plně obavy každého stávajícího člena společnosti. Jakkoliv je můžeme považovat za takové nebo onaké, tak obavy jsou lidským právem a zesměšňovat je, odsuzovat a označovat šmahem za „obyčejný rasismus“ nebo „hloupost“ je prostě – hloupé.

Žijeme v zemi, kde je přistěhovalců asi tak pět a půl, možná šest. Reálně tento problém neřešíme. Ale to nemění nic na tom, že jsme konfrontováni s řadou pro nás nepříliš pochopitelných dějů v cizině: od kácení soch (mnohdy z absurdních důvodů) přes skrytý i otevřený rasismus policejních složek až po přednostní přijímání přistěhovalců na vysoké školy podle systému jakýchsi kvót a jiné zvýhodňování, či dokonce až po poměrně značnou benevolenci vůči těm migrantům, jejichž chování je jinak společensky nepřijatelné nebo dokonce trestné.

Díky tomu se v České republice dostáváme do skutečně podivuhodné situace. I když pod žádným tlakem přistěhovalectví nejsme, přesto část české společnosti je až nepochopitelně háklivá na každou zmínku o tom, že někdo má obavu ze změn, které souvisejí s migrací (Máš obavu? Jsi rasista!). Druhá část je absolutně neschopná připustit, že migrace je a bude součástí světa a že už to nikdo nezastaví a že potřebujeme nikoliv dráty na hranicích a zeď, ale modely fungování a mechanismy, které stabilitují společenské uspořádání.

Ta přecitlivělost je součástí fenoménu, který začíná být nazýván 49:51 – společnost je přinejmenším opticky rozdělena na dvě „skoropoloviny“, které jsou nesmiřitelné a často navzájem nenávistné. Ta mírně větší je označována tou mírně menší za usurpátorskou, ta mírně menší naopak za neschopnou se smířit s demokracií. A je jedno, jestli 51 má právě křídlo „konzervativní“, nebo „liberální“. (Jakkoliv jsou v této souvislosti použité pojmy nepřesné, jiné zatím nebyly vymyšleny.)

Existuje ale jeden základ, na kterém může být dostatečně široká shoda. Ostatně mám pocit, že přesně k tomu se konečně vracejí se všemi důsledky společnosti na Západě, jakkoliv to je návrat bolestný a často doprovázený absurdními příběhy. Tou shodou je postupné znovudefinování čehosi, co se tradičně jmenuje „občanský princip“. Nejprve jsem občan. Bez rozdílu. A pokud nejsem ochoten ustoupit ze svých zvyků, svého výkladu víry a svých tradičních zákonů natolik, abych byl nejprve občanem – pak nemohu žít v Evropě.

A v tom měl Enoch Powell absolutní pravdu. Omlouvám se, pokud někomu bořím hračky, ale pokud kdosi nehodlá uznat, že Evropan je nejprve občan svého státu a pak teprve Somálec, Afghánec, Rus či Turek, že je dříve občan a teprve potom muslim, judaista nebo katolík, pak těžko může žít v Evropě. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale jednoho dne bude muset Evropa najít způsob, jak definovat minimální míru loajality, kterou lze ještě považovat za vstupenku na kontinent.

A bude muset najít postupy, jak se vypořádat s těmi, kdo takovou loajalitu neprokážou.

To všechno (když hledáme) najdeme v Rivers of Blood speech. Prostě: Enoch was right.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem