Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996MIGRACE: Enoch was right
„Enoch měl pravdu“ je odkaz na slavnou Rivers of Blood speech Enocha Powella, která odstartovala: Za prvé rychlý konec jeho politické kariéry v Konzervativní straně, za druhé další britské kolo ostré diskuse o politické korektnosti.
Aby to nemátlo: Jsme v dubnu 1968. Míváme tendenci považovat vlastní dobu za unikátní (viz povzdechy nad zkaženou mládeží, které známe od antiky). Takže se občas tváříme, že politická korektnost je něco nového, s čím přišli „modernisté“. Nikoliv. Je to debata dávná. Řeč Enocha Powella ale otevřela od té doby neustále probíhající debatu o možnostech multikulturalismu. I v tomto případě se řada lidí tváří, že jde o něco nového, co tu nikdy nebylo a co zažíváme teprve my. Nesmysl.
Zpět k oné řeči o potocích krve.
Zabte mne, ale Enoch měl pravdu.
I když jinak, než si myslel.
V jeho představách se Británie měla utopit v řekách krve a to během patnácti až dvaceti let. Tak to se zjevně neutopila. Ve stejné době měli přistěhovalci vládnout celé zemi a terorizovat obyvatelstvo. Boris Johnson vypadá všelijak, určitě ale ne jako přistěhovalec. Konec konců – královna je pořád táž. A starosta Londýna Sadiq Khan je sice pákistánského původu a muslimského vyznání, ale že by terorizoval obyvatelstvo, jsem nezaznamenal.
V čem tedy měl a v čem neměl Enoch Powell pravdu? (Tady je třeba korektně přidat odkaz na jeho možná nejvíce kontroverzní proslov v moderní britské politické historii – česky ho najdete zde, zábavnější je určitě anglicky zde.)
Tak za prvé: V čem pravdu neměl.
V tom, že byl v podstatě přesvědčen, že naprostá většina přistěhovalců jsou raubíři nejhoršího kalibru, kteří budou jen a pouze terorizovat svoje okolí. No – kdo se projde po některé britské universitě, třeba po Oxfordu, kam mám tu čest občas jezdit a pracovat tam, tak ví, že přistěhovalci v různých generacích představují významnou část vědecké obce. A to ani nemluvím o studentech. Kdo zná londýnskou City, byl někdy na burze nebo navštívil sídlo některé z velkých bank, ten ví, že na každém rohu potká Inda, Pákistánce, někoho z Hongkongu či přistěhovalce z některé africké země Commonswealthu a tak dále. Kdo byl někdy v anglické továrně, musel si nutně všimnout, že složení techniků i dělníků je vskutku velmi různorodé. Tedy pokud to nebylo na jihozápadě. Tam zatím viděli černocha (neměl bych napsat Afroangličana?) jen v televizi.
Do těch nejvíce pesimistických obav Enocha Powella má dnešní svět skutečně daleko.
Přesto platí, že Enoch was right, Enoch měl pravdu. Takže za druhé: V čem měl pravdu?
Předpověděl existenci čtvrtí s vlastním a pro Evropana nepřijatelným místním právem, které nerespektuje obecné zvyklosti. Předpověděl existenci rozsáhlé snahy udržet si vlastní kulturu a zvyklosti, a to i v těch oblastech, které odporují britské (francouzské, evropské) tradici a právu. Předpověděl spory mezi národnostmi a rasové nepokoje. Předpověděl také rozštěpení „bílé“ společnosti na lidi, kterým to vše zaviní noci bez spánku, a na ty, kteří se budou snažit místo tlaku na prosazení vlastního společenského systému „pomáhat“ pozitivní diskriminací – tou jistou a spolehlivou cestou do pekel.
Aby bylo jasno. Tady nehovoříme o představách některých českých politiků a facebookových diskutérů, že do Evropy míří hordy po zuby ozbrojených mladíků, kteří každého bělocha umlátí svým moderním iPhone a jeho ženu znásilní.
Tady hovoříme o daleko hlubším a zcela reálném nedorozumění mezi těmi, kteří „chtějí sem“, a „námi“. My totiž víme, že onu svobodu, prosperitu a blahobyt, které jsou nesporně velmi lákavými atributy Evropy, nám pomohl dosáhnout náš politický a ekonomický systém. Zjednoduším to na dřeň a řeknu: demokracie, vláda zákona a kapitalismus. Enoch Powell měl hlubokou a děsivou pravdu v tom, když zpochybnil, zda o tom mají přistěhovalci tušení a zda se tomu hodlají přizpůsobit. Zda si totiž umějí představit, že nejde mít zároveň původní zvyky a společenské uspořádání a zároveň tak efektivní a výkonnou společnost. Připusťme, a mnohé příklady z Británie, Francie i dalších států to potvrzují, že (řečeno diplomaticky) toto pochopení není ani zdaleka stoprocentní.
A pak je tu ještě jeden aspekt jeho řeči, který je velmi důležitý a který uniká mnohdy pozornosti, když se hovoří o problémech s přistěhovalectvím. Je třeba respektovat plně obavy každého stávajícího člena společnosti. Jakkoliv je můžeme považovat za takové nebo onaké, tak obavy jsou lidským právem a zesměšňovat je, odsuzovat a označovat šmahem za „obyčejný rasismus“ nebo „hloupost“ je prostě – hloupé.
Žijeme v zemi, kde je přistěhovalců asi tak pět a půl, možná šest. Reálně tento problém neřešíme. Ale to nemění nic na tom, že jsme konfrontováni s řadou pro nás nepříliš pochopitelných dějů v cizině: od kácení soch (mnohdy z absurdních důvodů) přes skrytý i otevřený rasismus policejních složek až po přednostní přijímání přistěhovalců na vysoké školy podle systému jakýchsi kvót a jiné zvýhodňování, či dokonce až po poměrně značnou benevolenci vůči těm migrantům, jejichž chování je jinak společensky nepřijatelné nebo dokonce trestné.
Díky tomu se v České republice dostáváme do skutečně podivuhodné situace. I když pod žádným tlakem přistěhovalectví nejsme, přesto část české společnosti je až nepochopitelně háklivá na každou zmínku o tom, že někdo má obavu ze změn, které souvisejí s migrací (Máš obavu? Jsi rasista!). Druhá část je absolutně neschopná připustit, že migrace je a bude součástí světa a že už to nikdo nezastaví a že potřebujeme nikoliv dráty na hranicích a zeď, ale modely fungování a mechanismy, které stabilitují společenské uspořádání.
Ta přecitlivělost je součástí fenoménu, který začíná být nazýván 49:51 – společnost je přinejmenším opticky rozdělena na dvě „skoropoloviny“, které jsou nesmiřitelné a často navzájem nenávistné. Ta mírně větší je označována tou mírně menší za usurpátorskou, ta mírně menší naopak za neschopnou se smířit s demokracií. A je jedno, jestli 51 má právě křídlo „konzervativní“, nebo „liberální“. (Jakkoliv jsou v této souvislosti použité pojmy nepřesné, jiné zatím nebyly vymyšleny.)
Existuje ale jeden základ, na kterém může být dostatečně široká shoda. Ostatně mám pocit, že přesně k tomu se konečně vracejí se všemi důsledky společnosti na Západě, jakkoliv to je návrat bolestný a často doprovázený absurdními příběhy. Tou shodou je postupné znovudefinování čehosi, co se tradičně jmenuje „občanský princip“. Nejprve jsem občan. Bez rozdílu. A pokud nejsem ochoten ustoupit ze svých zvyků, svého výkladu víry a svých tradičních zákonů natolik, abych byl nejprve občanem – pak nemohu žít v Evropě.
A v tom měl Enoch Powell absolutní pravdu. Omlouvám se, pokud někomu bořím hračky, ale pokud kdosi nehodlá uznat, že Evropan je nejprve občan svého státu a pak teprve Somálec, Afghánec, Rus či Turek, že je dříve občan a teprve potom muslim, judaista nebo katolík, pak těžko může žít v Evropě. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale jednoho dne bude muset Evropa najít způsob, jak definovat minimální míru loajality, kterou lze ještě považovat za vstupenku na kontinent.
A bude muset najít postupy, jak se vypořádat s těmi, kdo takovou loajalitu neprokážou.
To všechno (když hledáme) najdeme v Rivers of Blood speech. Prostě: Enoch was right.
Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem

Akční letáky
Všechny akční letáky na jednom místě!

Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.
