Prolog
Vždycky jsem se ve svých politických úvahách snažil brát volně kolující konspirační teorie s nevyšší možnou rezervou. Jenže zrovna kolem tzv. uprchlické krize nebo, chcete-li, islámského nájezdu na Evropu se jich kolem nás objevilo až příliš mnoho. Najdeme je nejen v těch svobodnějších, většinou internetových médiích, pronikají i do běžného tisku. To už je samo o sobě trochu zarážející. Obyčejně je možné zvládnout podobnou záplavu otazníků pomocí „vzácného koření“ zvaného kritické myšlení, ale i tak se člověk ve svých závěrech stále může mýlit. Ať už je běžný informační tok filtrován zájmy politických kruhů řídících jednotlivé státy, či ať se jedná o informace, které se tváří, že jsou (v lepším případě skutečně jsou) nezávislé, celé toto „informační pole“ vyvolává už delší dobu řadu otázek.
Drama a jeho strůjci
Namísto toho, aby s vývojem tzv. emigrační krize ubývalo otázek a přibývalo řešení, děje se k našemu zděšení přesně pravý opak. Zcela logicky tak nabýváme dojmu, že vlivní tohoto světa problém buď neřeší vůbec a tím jej záměrně živí dál, anebo jej řeší naprosto nekompetentním způsobem. A rázem jsme u otázky, kterou už staří Římané chápali jako otázku zásadní: Komu tento stav věcí slouží? Zkusme se proto zamyslet nad následujícími body:
1. Proč politici i média před několika roky bagatelizovali začátek celé islámské invaze? Tehdy se k italským břehům dostávali „utečenci“ v chatrných bárkách s rozkazem: „Až bude pobřeží na dohled, svou loď potopte. Pak budete trosečníci a pobřežní stráž vás podle mezinárodního práva musí zachránit a dopravit na břeh.“ Tímto způsobem přicházely první desetitisíce. Kdo a proč ututlal svědectví „utečenců“, že byli do bárek naháněni pod hlavněmi samopalů násilím? Proč už tehdy nezasáhla Evropa rozhodnou silou proti námořním pašerákům lidí?
2. Proč naše média tzv. hlavního proudu po téměř celý rok 2015 ignorovala, že většina „utečenců“ jsou dobře vybavení a bojeschopní mladí muži, používající jisté množství žen a hlavně dětí jen jako zástěrku mající vzbuzovat soucit? Tato média činila dlouho to, co si strůjci invaze přáli – zdůrazňovala soucit a tvrdila, že přijímání těchto lidí je neškodné.
3. Proč od samého začátku především Německo, ale i jiné západoevropské státy, neuplatňovaly důsledně paragraf Dublinského protokolu, který nařizuje uprchlíkovi, aby žádal o asyl v první bezpečné zemi, na jejíž půdu vstoupil? A proč má být na návrh Evropské komise tento paragraf náhle účelově měněn?
4. Proč vedení EU již třetím rokem fatálně selhává v ochraně svých vnějších hranic proti nelegálnímu přistěhovalectví? Austrálie, která byla pod stejným tlakem muslimů z Indonésie, ukázala světu, že je to možné udělat rychle a účinně.
5. Proč vedení EU kritizuje uzavírání národních hranic, když je to prozatím jediný způsob, který dokázal nelegální imigraci alespoň zpomalit?
6. Proč se vedení EU stále znovu a znovu snaží za každou cenu prosadit povinné přerozdělování „utečenců“, přestože se ukázalo, že jde o nerealistický a pro mnoho evropských zemí naprosto nepřijatelný projekt?
7. Proč se nikdo nepozastavil nad nesmírně drahou a rozsáhlou logistikou dnešní „dopravy“ tzv. uprchlíků jak z Turecka, tak především z Afriky k evropským břehům? Vidíme nové modely obrovských gumových člunů, nové typy záchranných vest, drahou mobilní technologií, podrobné mapy doporučených tras a také velké množství profesionálních padělků syrských pasů. Kolik musí tohle všechno stát a kdo to všechno platí?
8. Proč bezpříkladně zbohatlé muslimské země, jako např. Saúdská Arábie, emiráty atd., neposkytnou asyl nebo alespoň dočasné přístřeší svým muslimským „bratřím“, kteří jsou údajně ohroženi na životech?
9. Proč byla zejména v západoevropských zemích různými anonymními doporučeními z vedení EU, a v jejich důsledku poslušnou iniciativou vlastních vlád, prakticky paralyzována policie? V mnoha státech policie emigrantskou kriminalitu záměrně toleruje, své občany proti novým přistěhovalcům nechrání a naopak proti odpůrcům islamizace často zasahuje neadekvátní silou.
10. Proč podle nedávných zpráv, založených na poznatcích německých tajných služeb, náhle zmizelo z německého registru imigrantů až na 7500 bojeschopných mladých mužů a údajně i na 10 000 dětí a nikdo neví, kde jsou?
11. Proč nebyl ruský zásah v Sýrii veden výhradně proti silám Islámského státu? Vedle deklarované podpory presidenta Asada to vyvolává dojem, že ani Rusové nemají na ukončení syrských bojů žádný zvláštní zájem, i když své jednotky už částečně stáhli. Uprchlíci tak budou mít dost důvodů prchat dál...
12. Proč ani Američané neudělali na Blízkém východě to, co by správně udělat měli? Zpackané předání moci po válce v Iráku, zpackaná „arabská jara“, pětileté bombardování pouště namísto klíčových pozic IS, a navíc, proč uvažují o dodávkách nejmodernějších zbraní teroristům typu al-Aksá nebo an-Nursa jen proto, že v tuto chvíli zrovna válčí s Asadem?
Mohl bych pokračovat dál a dál, citlivých otázek bychom mohli najít o mnoho víc. Pokusíme-li se nějak dojít ke smysluplnému závěru, k ničemu jednoduše pochopitelnému nedojdeme. V logice úvah bude stále něco skřípat a mnohé důvody zůstanou jakoby navždy skryté v mlze. Nezbývá, než se porozhlédnout po věčně zatracovaném, protože velmi těžko průhledném a dokazatelném prostoru možného spiknutí. Konspirace totiž nejsou jen výplodem paranoického myšlení, jak odpůrci spikleneckých teorií s oblibou tvrdí. Stačí jen letmý pohled do světových dějin a přestaneme se usmívat. Spiknutí existují. Byla, jsou a budou. Je tedy tzv. uprchlická krize výsledkem rafinovaného spiknutí? Asi se zeptáte, spiknutí koho s kým a proti komu. Jsem přesvědčen, že navzdory všemu mlžení a utajování některých pravd je už dnes možné tuto otázku alespoň částečně vyjasnit.
Od dob prvního vydání Komunistického manifestu Marxe a Engelse obchází svět jejich pověstné strašidlo jménem komunismus. Komunistickou revoluci charakterizuje vyvlastnění soukromého majetku a vynucená rovnost mezi lidmi. Taková násilím zavedená rovnost pak popírá veškerý dosavadní přirozený vývoj našeho živočišného druhu. Výsledkem je systém, jehož cílem je nastolit utopisticky homogenní společnost, v níž bude elita vyvolených ve jménu hloupých, líných, ale i jinak málo kvalitních průměrných, vládnout nejen oněm nekvalitním, ale také zbývajícím nadprůměrným, všem chytrým, schopným a pracovitým. Zmíněný pokus se podařilo uskutečnit v Rusku a přilehlém okolí až marxistovi, který si říkal Lenin. Pokus se jmenoval „diktatura proletariátu“ a nechal za sebou hroby desítek milionů nevinných samostatně myslících vlastenců a pracovitých lidí.
Rozpadem Sovětského svazu a většiny dalších komunisticky orientovaných totalitních režimů celá tato zvrácená myšlenka nezahynula, bohužel. Marxističtí pohrobci, zejména v západním vysokoškolském prostředí, pěstují již několik desetiletí marxismem odkojenou ideologii, opět hlásající rovnost všech a pokud možno všude. Ve svých úvahách povýšili kulturní zaostalost na zdánlivě rovnocennou kulturu a svou doktrínu nazvali multikulturalismus. Podle nich se mají všechny takto definované „kultury“ nejenom navzájem respektovat, ale aby bylo dosaženo plánované změny společnosti, musí být smíchány dohromady. To však nelze udělat jinak, než povinně smíchat v co nejširším rozsahu jejich nositele. K tomuto grandióznímu sociálně-inženýrskému pokusu se národnostně rozdrobená a zvolna se zvětšující EU hodila na první pohled lépe, než relativně monokulturní velmoci typu USA, Číny případně Ruska či Indie. I bylo tedy rozhodnuto.
Jak kýženého cíle dosáhnout? Jedinou cestou je organizovaný dovoz kulturně odlišných etnik pokud možno výrazně jiné barvy pleti, než mají domácí Evropané. Tedy řízená masová imigrace. Nepřipomíná vám to ďábelský, ale velmi chybně domyšlený projekt hraběte Coudenhove-Kalergiho z počátku minulého století?
Vyvstal však problém, jak onu nebývale velkou a revolučně agresivní imigrační vlnu rozhýbat. Tehdy přišel na řadu islám a jeho převažující politické aspekty. Je celkem podružné, zda došlo k nějakým tajným dohodám s muslimskými vůdci, anebo zda to byli pouze sami vůdci, kteří vycítili svoji příležitost, zejména když pochopili, že jim ji neomarxisté nabízejí doslova na stříbrném podnosu. Aby však utečenecká vlna započala, bylo třeba zahájit kruté a nelítostné lokální konflikty, které pak skutečně znemožnily běžnému muslimskému obyvatelstvu žít bezpečný život tam, kde se narodili. Zde musím svůj rozbor zkrátit, konečně, už ho jistě dost podrobně udělali jiní. Muslimské nábožensko-politické vedení se pak postaralo o vznik Islámského státu a také o výzbroj jeho armády. Bojovníky pak dodali z části arabští muslimové, radikály ze zemí západní Evropy dodali neomarxisté, a konečně několik tisíc čečenských muslimů přišlo také z Ruska. Svědčí o tom neobyčejný projev čečenského presidenta Kadyrova pronesený k obrovskému davu na velkém náměstí v Grozném. Kadyrov v něm svému národu oznamuje, že dává presidentu Putinovi k dispozici celou svou armádu zkušených hrdlořezů. Projev ukončilo hektické volání „Alláh akbár“, jak také jinak.
Zatímco bezmocně sledujeme, jak se v Evropě krůček po kroku rodí jako pták Fénix z popela nová diktatura, tentokrát diktatura neomarxistického multikulturalismu, tato diktatura už zvolna likviduje naši demokracii zbraněmi typu lidská práva imigrantů (to znamená také lidská práva teroristů a dalších nepřátelských vetřelců), politická korektnost (synonymum multikulturalisty vynucené autocenzury), evropské hodnoty (jejichž pravý obsah je multikulturalisty účelově přesouván). Obhájci národních identit dostávají nálepku populistů, atd. Ovšem aby šlo všechno podle jejich plánu hladce, bylo nutné nejprve umístit přívržence neomarxismu do politického vedení nejen jednotlivých národních států, ale zejména do všech důležitých nadnárodních politických a souběžně i mnoha hospodářských světových organizací. Jen namátkou jmenujme orgány OSN, vedení EU, exekutivu vybraných globálních korporací a některých finančních institucí. Pokud šlo o vedení zejména západoevropských států, dali si multikulturalisté velký pozor, aby nebyla formálně překračována pravidla demokratické hry. Lze tedy těžko obviňovat nějaké záhadné spiklence z toho, že byla například německou kancléřkou zvolena právě bývalá kariérní soudružka a úspěšná funkcionářka východoněmecké FDJ Merkelová. Vždyť to udělali zcela demokraticky sami němečtí voliči! Vše probíhalo pomalu, dostatečně nenápadně, a ke změnám docházelo více než dvě desítky let. Někde se jejich plán podařil více, jinde méně, někde díky silné národní tradici už vůbec ne, ale málo platné, po pádu tzv. železné opony a pětadvaceti letech relativního klidu zde máme znovu jeden vážný pokus o další „nový světový řád“ navzdory tomu, že všechny předchozí „nové světové řády“ skončily neúspěchem, vojenskou porážkou nebo rozpadem jejich diktatur.
Politologové vědí, že o zneužití muslimů ve prospěch své „proletářské revoluce“ uvažoval už Lenin. Pravděpodobně si islám dobře prostudoval a uvědomil si jeho převládající a navíc těžko reformovatelný politicky charakter, nepřátelský všemu a všem. Jisté je, že od svého původního nápadu později ustoupil a rozhodl se ve své nové říši dělníků a rolníků potlačovat islám úplně stejně, jako všechna ostatní náboženství. V tomto kontextu pozorujeme závratnou změnu myšlení jeho dnešních pokračovatelů. Nejen, že jsou ochotni do tohoto málo prozkoumaného rizika jít, ale ještě v tomto kroku vidí jediný možný prostředek k rychlému prosazení své sociálně-inženýrské vize budoucího světa. Vize naprosto obludné a zavrženíhodné. Ptáte se proč zrovna obludné? Realizace jejich projektu by totiž zákonitě nemohla skončit jinak, než ještě horší diktaturou. Diktaturou nekompromisně tvrdou, diktaturou kulturně i národně likvidační. Diktaturou politického islámu.
Tolik tedy k možnosti širšího spiknutí. Prozatím, i za cenu nesmírných lidských obětí, v historii naší židovsko-křesťanské civilizace vždycky nakonec zvítězila určitá forma demokracie. Co jsme však nezvládli, je pořádně se poučit z vlastní historie. Pozapomněli jsme na funkci pátých kolon a také na dávno vyzkoušenou metodu Trojského koně. Z tohoto důvodu se nám podle známého pravidla naše dějiny začínají nebezpečně opakovat. Znovu se dostáváme do kritického bodu, kdy už nestačí jenom doufat. Stojíme před poslední možností jednat. Na africkém břehu Středozemního moře se potichu shromažďují další miliony mladých evropychtivých vetřelců, tentokrát už bez zástěrky žen a dětí. Nezabráníme-li této další a patrně rozhodující invazi, definitivně ztratíme kontrolu nad svou budoucností. Proto musíme ještě dnes zapnout všechny své síly a pracovat na tom, aby se nejenom nám, ale všemu demokratickému světu, podařilo zvítězit i tentokrát.
Epilog
Když se nad nejnovějším vývojem světa zamyslíme, čeká nás překvapivě jednoduchý závěr. Soupeří zde pouze dva dominantní ideologické principy. Všechny revoluce a všechna světová válčení jsou o jednom jediném. Zvítězí-li na naší planetě vnucená rovnost vedená elitou rovnějších než rovných, anebo zvítězí-li přírodou daná a lidstvu geneticky přirozená rozdílnost, už jenom proto, že se zde nemnožíme klonováním. Bezpochyby jsme se narodili různí. Jsou mezi námi lidé chytří i hloupí, pracovití i líní, lidé vynalézaví i lidé bez nápadů, jsou zde lidé morálně vyspělí a vedle toho máme lidský odpad schopný všeho. A navíc to někdy všechno dokážeme šikovně kombinovat. Je tedy na každém z nás aby se rozhodl, který ze soupeřících systémů bude podporovat, a který bude také v případě jeho ohrožení bránit.
Už kdysi dávno vynalezlo lidstvo demokracii a vynalezlo ji samo sobě. Ano, Winston Churchill o ní prohlásil, že je to ten nejhorší možný způsob řízení společnosti, ale že, bohužel, nebylo vymyšleno nic lepšího. Zapamatujme si to, a nejsme-li s vedením společnosti spokojeni, konejme. Ovšem konejme podle demokratických pravidel a demokratickými způsoby, nechceme-li o demokracii přijít znovu.
Drobnost na závěr
S potěšeným úsměvem jsem se dočetl, že jeden bývalý kritik populární hudby nazval skupinu autorů kolem Neviditelného psa „apokalyptiky“. Také se mu zjevně nelíbilo, že jsem se k tomuto okruhu autorů přidal i já. Tohle je ovšem výhradně jeho problém. Mně v tu chvíli jen prolétl hlavou nesmrtelný výrok Karla Čapka: „Kritik je člověk, který vám řekne, jak by to dělal on. Kdyby to ovšem uměl.“