MIGRACE: Domácí versus cizáci
Udělat z EU pevnost není cesta. Sílící imigraci nebude možné čelit ještě hlubší izolací
Řecko-tureckou hranici hlídají přístroje pro noční vidění a senzory pohybu. Stojí tu obrněné vozy s „hlukovými děly“ a vysílají na turecké území rachot srovnatelný s řevem tryskového motoru. Migrantům, kteří by chtěli ilegálně proklouznout na řeckou půdu, dávají jasně na vědomí: „Jděte pryč.“ Je to finální řešení?
Během první migrační vlny v letech 2015 a 2016 se do zemí Evropské unie dostal nejméně milion lidí povětšinou ze Sýrie, Iráku či Pákistánu. Přinesli si s sebou odlišné zvyky, mluví cizími jazyky, mají svá náboženství. V prostoru, kde jsme byli zvyklí potkávat jen „svoje lidi“, se najednou střetáváme s cizinci a bojíme se, že k nim přibudou další. Evropská unie proto investovala do zabezpečení svých vnějších hranic tři miliardy eur. Udrží tahle elektronická čínská zeď nápor migrantů, který se očekává s končící koronavirovou krizí? A pokud ano, na jak dlouho?
Dělení na „naše“ a „cizí“ patří k základním principům přírody. Organismus rozezná cizorodou bakterii od vlastních buněk a zaútočí na ni imunitním systémem. Mravenec, který pronikl do cizí kolonie, je rychle odhalen a zlikvidován. Šimpanzí tlupy si hlídají svá teritoria a o nadvládu nad územím se utkávají v krvavých střetech. Historie lidstva je plná konfliktů mezi „domácími“ a „cizáky“, až by se mohlo zdát, že jde o projev lidské přirozenosti. Důkaz, že mezi domácími a cizími nemusí zavládnout nepřekonatelná averze, ale nabízí už úsvit lidstva.
Jsme potomci mezidruhových hybridů
Před pětačtyřiceti tisíciletími se do Evropy tlačily hordy z Afriky. To naši předci pravěcí Homo sapiens vyrazili ze své kolébky na černém kontinentu dobýt svět. V Evropě vstoupili do hájemství Homo neanderthalensis. Oba druhy lidí žily pár tisíciletí vedle sebe, ale nakonec zbyl v Evropě jen „přivandrovalec“ Homo sapiens. Záhadným zmizením neandrtálců si lámaly hlavy generace badatelů. Teprve moderní genetika tenhle evoluční oříšek rozlouskla, když odhalila, že naši předci s neandrtálci plodili děti. My jsme potomci těchto mezidruhových hybridů a v žilách nám koluje třicetina neandrtálské krve.
Byli naši předci tak natvrdlí, že nerozeznali „své“ od „cizích“? Různé druhy pravěkých lidí se „nesežraly“, i když mezi nimi zela mnohem hlubší biologická a kulturní propast, než jaká dělí dnešní etnika či vyznavače různých věr. Pravěký recept na společné soužití neznáme. Evidentně ale neobsahoval izolaci, i když k tomu kontinenty v ledových dobách nabízely dostatek prostoru. Naši předci si kontakty zjevně užívali a těžili z nich. Homo sapiens, adaptovaný na horké africké klima, získal od neandrtálců geny, jež mu umožnily přežít v krutých evropských zimách.
Americký psycholog Gordon Willard Allport představil v 50. letech minulého století „kontaktní hypotézu“, podle které kontakt mezi různými skupinami snižuje míru předsudků a přispívá ke zlepšení vzájemných vztahů. Allport byl přesvědčen, že k tomu musí být splněny čtyři podmínky. Při kontaktech musí být členové obou skupin v rovnoprávném postavení a žádná strana nesmí mít navrch. Ke kontaktu musí docházet v situacích, které vyžadují vzájemnou spolupráci. Obě skupiny musí pracovat na uskutečnění společného cíle. Kontakt obou skupin musí probíhat na legální bázi a s podporou autorit.
Platnost Allportovy „kontaktní hypotézy“ se potvrdila i ve vyhrocených konfliktech mezi irskými protestanty a katolíky, hinduisty a muslimy v Bangladéši nebo v multietnickém kvasu jihoafrické společnosti po pádu apartheidu. Kontakty působily na znepřátelené strany jako zklidňující prostředek. V praxi někdy fungovaly dokonce lépe, než předpokládala teorie. K posunům k lepšímu došlo i v případech, kdy nebyly splněny všechny Allportem definované podmínky. Do společnosti rozdělené křivdami a násilím vnášely kontakty znesvářených stran vyšší míru důvěry a v neposlední řadě i odpuštění.
Než se obyvatelé třetího světa dají na pochod
Můžeme udělat z Evropské unie pevnost a doufat, že její hradby nikdy nepadnou. Z historie ale víme, že je to iluze. Hadriánův val nebo Velká čínská zeď svůj účel nesplnily. Demografové varují, že uprchlická vlna vzedmutá bídou je pouhým šplouchnutím ve srovnání s přívalem, který se vzedme, až se třetí svět bude mít o něco lépe. Teprve pak si tamější lidé plně uvědomí, jaké možnosti se jim otevírají v západním světě, a dají se na pochod.
Nějakou dobu ještě můžeme strkat hlavu do písku, ale jednou se budeme muset problému „nás“ a „cizích“ postavit čelem buď my, nebo naše děti či vnoučata. Sílící imigraci nebude možné čelit ještě hlubší izolací. Už dnes musíme hledat jiná řešení, která problémy jen neodsouvají. Na tak komplikovanou otázku, jako je soužití „nás“ a „cizích“, neexistují jednoduché odpovědi. Kontakt může být součástí těch složitějších. Pokud někdo nabízí jednoduché recepty, pak si buď komplikovanosti problému není vědom, nebo si ji uvědomuje, ale zneužívá iluzi snadného řešení pro vlastní cíle.
Autor je biolog, působí na ČZU v Praze a VÚŽV v Uhříněvsi
LN, 12.6.2021