Přiznávám, že jsem už od dětství milovníkem žánru sci-fi. Vlastním poměrně rozsáhlou sbírku románů, antologií a povídek pojednávajících mimo jiné také o zničení naší civilizace nepřátelskými bytostmi z vesmíru i odjinud, nechybí mi samozřejmě ani kolekce filmů natočených na toto téma. Při jejich četbě či sledování jsem vždy miloval ten stupňovaný stav napětí a hrůzy a nakonec pocit zadostiučinění z toho, jak jsme to těm potvorám nandali.

Dnes, s odstupem času a ve světle aktuálních událostí, žasnu, jak ohromující imaginaci někteří autoři těchto děl projevili. Nechci zde rozebírat už mnohokrát v souvislosti s muslimskou invazí zmiňovaný román Karla Čapka „Válka s mloky“, dovolím si jen ocitovat jeho slova, kterými doprovodil první vydání tohoto alegorického příběhu: „Není to spekulace o čemsi budoucím, nýbrž zrcadlení toho, co jest a uprostřed čeho žijeme.“

Podívejme se však na některé novější apokalyptické příběhy. V roce 1996 natočil režisér a scénarista Roland Emmerich film„Den nezávislosti“. V tomto jinak poměrně druhořadém filmu vynikají dvě epizody, z nichž právě dnes by nám měl běhat mráz po zádech. První je scéna, kdy už nepřátelští mimozemšťané rozmístili své obří lodě nad metropolemi naší planety a na střechách mrakodrapů se shromažďují naivní vítači s transparenty nápadně připomínajícími ty, které jsme vídávali v uplynulých měsících v rukou sluníčkářů na hranicích Německa, Rakouska a dalších zemí. Nadšení trvá až do chvíle, kdy z lodě vyšlehne paprsek, který ničí a zabíjí vše v dosahu. Druhým takovým momentem je telepatický „rozhovor“ se zajatým útočníkem, který na dotaz, co tedy máme pro porozumění mezi našimi rasami udělat, odpovídá: „Zemřít.“

Zatímco ovšem tento film končí optimisticky (záměrně nezmiňuji jeho mnohem pitomější pokračování), román Johna Wyndhama „Den trifidů“ (vydán v roce 1951!) už tak vstřícný vůči lidstvu není. Zde jde o to, že podivné, genetickou manipulací vyšlechtěné pohyblivé rostliny díky jednoduché fintě (oslepení většiny lidí) a vysoké reprodukční schopnosti zlikvidují ve velmi krátké době naši civilizaci a přežívající zbytek lidstva přimějí k chování, které nemá s předchozími normami demokratické společnosti prakticky nic společného.

Přeživší skupina se nakonec uchýlí na izolovaný ostrov, který lze proti invazi trifidů bránit, a tak - snad – lidstvo přežije.

Vůbec nechci tvrdit, že zmínění autoři (a samozřejmě i všichni ti, které jsem nejmenoval a které možná ani neznám) by měli být autoritami určujícími vzorce našeho chování vůči současné invazi ilegálních imigrantů do států Evropské unie. Bohužel však nacházím řadu paralel, které se mi někdejší příjemné hororové mrazení z románových či filmových fikcí transformují do skutečných pocitů dnešních dnů. To opravdu chceme nechat zvítězit milovníky mloků, nenávistných mimozemšťanů či trifidů?

Až přijde „Den muslimů“, který se rychle blíží, bude už pozdě!