Před pár dny byl v pořadu Události, komentáře krátký rozhovor s českou zdravotní sestrou, která pracovala pro organizaci Lékaři bez hranic v Afghánistánu a na lodi zachraňující imigranty z Libye v roce 2016.

Ona mladá paní popisovala situaci na lodi s kapacitou pro dvě stě osob, na níž se v nevyhovujících podmínkách tísní dvojnásobek lidí prchajících před nebezpečím. Je proto podle ní důležité, aby se tito lidé co nejdříve dostali do bezpečí. Libye podle ní není bezpečnou zemí, a proto každé plavidlo musí směřovat s imigranty do Evropy. Zastala se německé kapitánky, která je dnes zadržena v Itálii, a prohlásila, že se jedná o situaci ve Středozemním moři, kam se na letní dovolenou vydávají statisíce Čechů. Je to „stejné moře“, kde dochází k tragédiím utonutí imigrantů. Celý rozhovor byl veden v duchu toho, že my (Češi) si žijeme v pohodě a měli bychom na záchranu životů přispívat, tu finančně, tu svými postoji.

Nic proti tomu. Anebo přeci jenom není situace až tak jasná?

Konfliktů je dnes v Africe požehnaně. V řadě států severní Afriky působí radikální islamisté a zrovna v ten samý den přinesla ČT zpravodajství o tom, jak pět tisíc vojáků francouzského kontingentu pomáhá v boji proti nim. Domorodí muži reportérům vysvětlovali, že mezi nimi panuje strach, že z tohoto důvodu nespolupracují s francouzskými jednotkami, aby se nestali terčem odvety islamistů. Ve státech subsaharské Afriky panují často tíživé ekonomické podmínky a existují také početné gerilové skupiny, které terorizují obyvatele. To vše je pravda. Nicméně tím hlavním motivem úprku tamních obyvatel k nám, do Evropy, je samozřejmě povědomí o tom, že tu je jednak bezpečno, ale zejména od svých předchůdců, kteří již do Evropy dorazili, vědí, že se jim daří ekonomicky mnohem lépe než v jejich mateřských zemích.

Existuje naprosto zásadní otázka – je trvale udržitelné, aby byla imigrace do Evropy zabezpečována z břehů severní Afriky prostřednictvím gumových člunů, na které čekají lodě neziskových organizací? Je to skutečně ideální systém? Nehraje v něm velkou roli citové vydírání Evropanů, kteří se mají automaticky postavit na stranu „neziskovek“? Odpověď je jasná - není to udržitelné, a to z mnoha důvodů. Tím hlavním je to, že se v nejvíce postižených státech tímto způsobem imigrace promítla do politiky a vynesla do popředí ty, kteří už nechtějí této cestě do Evropy jen pasivně přihlížet. Ano, mám na mysli především Itálii, kde strana Mattea Salviniho vyhrála drtivě eurovolby a nyní má šanci vyhrát s převahou i volby do sněmovny a senátu.

Pokud je Německo ochotné přijímat další imigranty bez ohledu na to, jakým způsobem do Evropy dorazili, budiž. Musí si to ale německá vláda zařídit tak, že pro ně bude vysílat vlastní lodě a bude je dopravovat do Německa. Byl by to ale v daném případě faktický konec pravidel EU, možná i existence EU. Navíc i současná kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že se již nesmí opakovat situace z léta a podzimu 2015, kdy do Německa přišlo na základě otevření hranic přes milion imigrantů balkánskou trasou.

Neziskové organizace tak pracují na záchraně lidí z gumových člunů ve Středozemním moři podle nepsaných pravidel, v nichž dominuje jednoznačně citové vydírání evropské veřejnosti. To ostatně předvedla i ona mladá sestra z organizace Lékaři bez hranic. Je to stále stejný postup, který tuto imigraci nepovažuje za ilegální, ale za „pomoc v nouzi“. A je to právě tento postup, který tento typ ilegální imigrace do Evropy táhne a podporuje. Právě tento způsob aktivity je nutné postavit mimo zákon na celoevropské úrovni, a nejen nařízením některých vlád (Španělsko, Itálie). Jinak se s ním bude Evropa potýkat neustále a v celé Unii povede jen k dalším politickým krizím.