Prohlásit názor druhého člověka za irelevantní a zároveň činit jednostranná rozhodnutí, která jej přímo či nepřímo zasahují, není neutrální ani „technické“ jednání. Irelevance zde neznamená pouhý nesouhlas s obsahem argumentů, ale popření práva druhého vůbec do věci mluvit – tedy odmítnutí uznat jej jako legitimního účastníka rozhodovacího procesu. Takové jednání je vysoce nepřátelské a od otevřeného konfliktu se liší pouze formou, nikoli povahou. Rozhodování bez druhého, a dokonce proti jeho výslovně projevenému nesouhlasu, je faktickým uplatněním moci proti jeho zájmům.

V civilizované společnosti je toto chování snesitelné jen proto, že existuje státní moc, která brání okamžité eskalaci. Právo, instituce a donucovací aparát fungují jako brzda: převádějí přímé nepřátelství do regulovaného sporu a zabraňují tomu, aby se odmítnutí kompromisu automaticky měnilo v násilí. Klíčové přitom je, že stát udržuje rámec, v němž je vyjednávání povinné a jednostranné prosazení vůle je sankcionováno. Civilizace tak nestojí na absenci konfliktů, ale na jejich institucionalizaci.

Jakmile se státní moc zhroutí, tato brzda mizí. To, co dříve zůstávalo skryto za procedurami a formální autoritou, se rychle obnaží: běžné nepřátelské chování, zejména odmítání jakéhokoli jednání o kompromisech, se bezprostředně mění v otevřenou válku. Nejde o kvalitativní změnu chování, ale o odstranění mechanismu, který eskalaci dočasně tlumil. Rychlost civilizačního kolapsu pak není překvapivá – ukazuje pouze, jak tenká byla hranice mezi „normálním provozem“ a otevřeným konfliktem.

Tento mechanismus se v mezinárodní politice projevuje v ještě ostřejší podobě. Mezi státy totiž neexistuje žádná nadřazená mezistátní moc, která by systematicky a spolehlivě bránila eskalaci konfliktů. Neexistuje ekvivalent státní autority, jež by vynucovala respekt k pravidlům, nutila strany k vyjednávání a tlumila nepřátelské chování. Mezinárodní řád proto nestojí na právu v silném smyslu, ale výhradně na ochotě států uznávat vzájemnou relevanci a dobrovolně se omezovat.

Mír mezi státy může existovat pouze tehdy, pokud žádná ze stran neprohlásí názory druhé za irelevantní v uvedeném smyslu – tedy pokud neodmítne její právo mluvit do věci – a nezačne činit jednostranné kroky přes otevřený nesouhlas druhé strany. Jednostranné kroky zde neznamenají pouhé rozhodování bez dohody, ale jednání, které je činěno navzdory výslovně projevenému nesouhlasu druhého a současně při principiálním odmítnutí o jakémkoli kompromisu vůbec začít jednat. Nejde tedy o selhání vyjednávání, ale o jeho vědomé a předem deklarované odmítnutí.

Jedním z krajních a zároveň velmi typických příkladů takového jednostranného nepřátelského jednání je vyhlašování sankcí. Přestože se sankce formálně neoznačují za válečný akt a jsou často prezentovány jako „mírový“, právní či technický nástroj, z hlediska povahy vztahu mezi státy představují krok, který se od otevřeného konfliktu liší pouze použitými prostředky. Sankce jsou uvalovány jednostranně nebo koaličně bez souhlasu druhé strany, zpravidla přes její výslovný nesouhlas, a současně při odmítnutí o jejich podmínkách, rozsahu či ukončení jednat.

Vyhlášením sankcí stát dává najevo, že druhé straně nepřiznává právo mluvit do věci a že považuje své vlastní rozhodnutí za závazné bez ohledu na dopady na druhého. Sankce tak nejsou alternativou k válce, ale jednou z forem jejího vedení jinými prostředky. Nahrazují vyjednávání donucením a přerušují vazby, které jsou jinak nezbytnou podmínkou míru.

V takovém okamžiku vstupuje vztah mezi státy fakticky do válečného stavu. Válka je zde chápána nikoli pouze jako okamžité použití vojenské síly, ale jako stav, v němž jedna strana systematicky prosazuje své cíle proti druhé bez jakéhokoli uznání její relevance a bez ochoty k jednání. Skutečnost, že k otevřenému vojenskému střetu nemusí dojít okamžitě, nemění nic na povaze tohoto stavu; jde o válku vedenou jinými prostředky.

V tomto bodě bývá často zaměňována suverenita za právo jednat bez omezení. Takto chápaná suverenita však ve skutečnosti znamená možnost vést válku, nikoli možnost udržovat mír. Suverenita, která popírá vzájemnou závislost států a odmítá odpovědnost vůči druhým, je pouze formálním a právním popisem nepřátelství.

Mír nemůže existovat bez dostatečně husté sítě vzájemných vazeb mezi státy. To, co se v politickém jazyce často označuje jako „sféra vlivu“, je zde myšleno oboustranně: nikoli jako jednostranná dominance, ale jako prostor vzájemné relevance, v němž oba státy uznávají, že jejich kroky mají důsledky pro druhého a že tyto důsledky musejí být předmětem vyjednávání. Právě proto je řeč o kontaktech, vyjednávacích kanálech, kompromisech a spolupráci jako nezbytných prvcích stability.

Bez těchto vazeb jsou jakékoli dva státy ve stavu války bez ohledu na to, zda na sebe aktuálně střílejí. Absence komunikace, odmítnutí kompromisů a popření práva druhé strany mluvit do věci nejsou neutrálním stavem, ale latentním konfliktem. Otevřená válka je pak pouze otázkou času, nikoli zásadní změnou povahy vztahu.

Tento rámec umožňuje přesněji pochopit i vztah USA a Venezuely. Spojené státy napadly Venezuelu vojensky nikoli proto, že by Venezuela vůči USA podnikala bezprostřední vojenské útoky, ale proto, že venezuelský režim po dlouhá léta systematicky prohlašoval politické, ekonomické a bezpečnostní zájmy USA za pro sebe irelevantní a činil jednostranné kroky s přímými i nepřímými důsledky pro americkou stranu, aniž by byl ochoten o těchto důsledcích jednat.

Z hlediska mezinárodní politiky tím Venezuela nevstoupila do neutrální pozice, ale do stavu latentní války. Odmítnutí relevance druhé strany a principiální odmítnutí jakéhokoli vyjednávání nejsou „suverénním odstupem“, ale formou nepřátelského jednání. Jde o válku vedenou politickými, ekonomickými a symbolickými prostředky, která může kdykoli přejít do otevřené vojenské podoby.

Reakce USA proto nebyla reakcí na jednotlivý incident, ale na dlouhodobý stav. Šlo o přechod z latentní války, vedené jinými prostředky, do její otevřené vojenské formy. Tento příklad zároveň ukazuje obecnější omyl v chápání suverenity: suverenita neznamená právo ignorovat ostatní a jednat bez ohledu na důsledky pro jiné státy, ale pouze právo jednat vlastním jménem ve vztahu k druhým státům a nést za takové jednání plnou odpovědnost. Suverénní jednání proto není vyvázáním se ze vztahů, nýbrž jejich přijetím se všemi důsledky, které z nich plynou.