Sotva se v médiích objevilo autentické znění Memoranda (MOU), bylo to ve středu 17. června, následovala doslova kaskáda nesouhlasných reakcí. Také od osobností z republikánského tábora.

Patří k nim Nikki Halleyová, Mike Pence a Ted Cruz. Nikki Haleyová je bývalá guvernérka Jižní Karolíny a velvyslankyně USA při Spojených národech. V roce 2024 neúspěšně usilovala o nominaci na post prezidenta v republikánských primárkách. 17. června 2026 na síti X napsala: „Útoky na íránská jaderná a raketová zařízení byly správným krokem. Tento režim provolává hesla jako »Smrt Americe«, vraždí naše vojáky a pokouší se o atentáty na Američany na území Spojených států. Je přesvědčen, že má povinnost nás zničit. A my teď plánujeme uvolnit miliardy dolarů a zrušit sankce s příslibem ještě větší finanční pomoci v budoucnu. Tyto peníze využijí tak, jak to dělali vždycky – k dalšímu vývoji svého jaderného programu a k podpoře teroristických proxy skupin (proxy) proti nám. Je obrovskou chybou financovat znovuvybudování hrozby, kterou jsme právě zničili.“ Mike Pence sloužil jako viceprezident v prvním období Donalda Trumpa. Na síti X připomněl 18. června svůj postoj k MOU, jak ho o den dříve prezentoval při rozhovoru v televizi Fox News. Prozradil, že kdyby i dnes stál po Trumpově boku, poradil mu, aby Íráncům řekl: „Situace je taková, že my jsme vyhráli a vy prohráli. A pokud bychom vám to museli znovu dokázat, naše ozbrojené síly jsou toho schopny.“ Dodal, že Trump by měl trvat na závazku, že íránský jaderný program bude demontován a definitivně ukončen, že jejich program balistických raket bude demontován a ukončen, že přestanou podporovat Hamás, Hizballáh a další teroristické skupiny v celém regionu a obnoví svobodu plavby v Hormuzském průlivu. „Pokud tyto závazky nezískáme, domnívám se, že bychom měli nasadit ozbrojené síly Spojených států a Izraele, otevřít průliv, odstranit hrozbu íránského režimu a dát íránskému lidu příležitost ke svobodě - a to vše učinit podle našich podmínek,“ soudí bývalý viceprezident. Podle něj MOU „zavání appeasementem“. Ted Cruz je republikánský senátor; v Kongresu zastupuje Texas. 17. června Alex Bolton, novinář renomovaného amerického média The Hill, na síti X citoval tento Cruzův postoj k MOU: „Historie nás učí, že dávat miliardy dolarů teokratickým šílencům, kteří nás chtějí zavraždit, není dobrý nápad. Myslím si, že prezident v souvislosti s touto dohodou dostává velmi špatné rady.“ Dodejme, že Cruz patří dlouhodobě k nejtvrdším odpůrcům jakýchkoli dohod s íránským režimem. Podobně kritizoval už jadernou dohodu Obamovy administrativy z roku 2015 (JCPOA) a nyní kritizuje i Trumpovo ujednání s Íránem, protože se obává, že uvolnění sankcí a přístup k finančním prostředkům posílí íránský režim a jeho vojenské či jaderné kapacity.

Jako San Antonio v NBA

Doslova smršť kritiky přišla z Izraele. Od politiků i novinářů (viz v pátek 19. června na NP). Mimořádně ostře a přitom netradičně pojednal MOU na serveru Israel National News (INN) žurnalista Garry Willig. V článku „Trump: History’s greatest choker“ (volně: Politik, který promrhal historické vítězství) ze 17. června vyjadřuje názor, že touto karikaturou dohody zničil Trump svůj vlastní odkaz. Místo triumfu je jeho odkazem americká porážka a ponížení. Úvodem nás zavádí do prostředí severoamerické basketbalové soutěže NBA. „Basketbalisté klubu San Antonio Spurs minulý týden ve čtvrtém zápase finále (11. 6. 2026 s NY Knicks) historicky selhali, když promarnili vedení o 29 bodů, utkání prohráli (106:107) a spálili šanci získat mistrovský titul. Toto selhání, nejhorší v dějinách finálových zápasů NBA, se však nedá srovnat s tím, jak nyní selhala Trumpova administrativa. Historické vítězství a příležitost k dosažení skutečného míru na Blízkém východě proměnila v ponižující prohru, a to z jediného důvodu: protože ztratila odvahu a byla posedlá zoufalou snahou uzavřít dohodu za každou cenu.“ Willig soudí, že při pohledu na podmínky obsažené v MOU to vypadá, jako by válku vyhrál Írán, nikoli Spojené státy. Ačkoli to byl Írán, kdo utrpěl drtivé ztráty, dohoda s ním zachází jako s vítěznou supervelmocí, zatímco USA vystupují jako poražená strana, která se snažila vyjednat mír a nakonec ustoupila. Ujednání je těžké označit za „JCPOA 2.0“ (odkaz na dohodu uzavřenou za Obamy v roce 2015), protože vůbec nic nestanoví ohledně íránského jaderného programu. „Obsahuje jen vágní sliby o řešení zásob vysoce obohaceného uranu a směšný »závazek« Íránu, že bude dodržovat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní – je to stejný závazek, který Írán po desetiletí porušuje. Neobsahuje žádné konkrétní kroky, žádné mechanismy vynucování ani žádná skutečná omezení. To vše je odloženo na další jednání,“ konstatuje Willig a ptá se: „Pokud Írán pouze souhlasil s dalšími jednáními o svém jaderném programu, k čemu se tedy zavázal?“ Odpovídá: „Souhlasil s omezením svého programu balistických raket, který v posledních čtyřech měsících používal k útokům nejen proti Izraeli, ale i proti řadě arabských sousedů? Ne. Otázka balistických raket zůstala zcela stranou. Souhlasil s tím, že přestane prostřednictvím teroristických proxy organizací usilovat o vymazání Izraele z mapy? Ne. Dosáhl toho, že Spojené státy fakticky ustoupily v otázce práva Hizballáhu beztrestně zabíjet Izraelce. Souhlasil s tím, že přestane vraždit a utlačovat vlastní občany? Ani náhodou. Útlak a vraždy jsou životní mízou tohoto režimu; bez nich by se téměř okamžitě zhroutil.“

Takže co Írán vlastně slíbil, k čemu se zavázal? Podle autora v INN souhlasil pouze s tím, že znovu otevře Hormuzský průliv. Jenže k tomu se zavázal už při uzavření příměří v dubnu – a závazek porušil. Výměnou za tento jediný ústupek, který měl podle dřívější domluvy tak jako splnit, získal Írán faktickou kapitulaci Spojených států. Washington souhlasil s ukončením námořní blokády Íránu, tedy posledního účinného nástroje nátlaku, který měl ještě k dispozici, spolu se zmírněním sankcí v hodnotě 24 miliard dolarů a s poskytnutím stovek miliard dolarů na poválečnou obnovu. Tím skončil ekonomický aspekt války – poslední prostředek, který ještě dával naději, že by tento konflikt mohl vést ke světu bez hrozby íránských jaderných zbraní, balistických raket a teroristických organizací podporovaných Teheránem. Willig je přesvědčen, že „s těmito penězi Írán udělá přesně to, co před deseti lety po uzavření původní dohody JCPOA - obnoví svůj jaderný program a bude šířit teror a smrt po celém světě. To vše výměnou za pouhý slib, že bude pokračovat v rozhovorech o svém jaderném programu.“

Podvodná dohoda

Tak nazývá autor MOU a dodává, že pro ni neexistuje žádná omluva. „USA se rozhodly prohrát válku tím, že daly Íránu najevo, že si nyní, když Trumpova administrativa ztratila odvahu, může dělat, co se mu zlíbí. Už nebude vyvíjen žádný tlak, aby změnil své chování a počínal si jako civilizovaná země. Vojenská hrozba pominula a ekonomická hrozba se rovněž vytrácí. Írán bude pokračovat ve svém jaderném programu, bude i nadále financovat a vyzbrojovat své spojence a bude i nadále vraždit Íránce na ulicích – a to vše s americkým souhlasem.“ Takto kriticky nahlíží Willig na MOU. Protože pokud Írán zavede mýtné pro lodě proplouvající Hormuzským průlivem, jak vyhrožuje, USA se s tím smíří – zachovají se jako vazalský stát, nikoli jako supervelmoc, jelikož deal je pro Trumpa důležitější než správný postup; koneckonců stejné to bylo v případě Obamovy administrativy. Nejmocnější armáda v dějinách lidstva tak bude zbavena své síly kvůli nedostatečné odvaze a odhodlání nynější administrativy. Pžřitom Willig nepochybuje o tom, že Spojené státy mohly tuto válku snadno vyhrát. „Poté, co Íránu způsobily obrovské škody a samy za to zaplatily jen malou cenu, mohly rozšířit své operace na íránskou průmyslovou základnu a zasadit režimu smrtící úder. Dokonce mohly Írán porazit i bez dalších vojenských akcí, pakliže by zachovaly blokádu a pokračovaly v ekonomickém tlaku. Místo toho se však USA rozhodly kapitulovat před státem, který porazily.“ Trupovým odkazem tak bude porážka a ponížení. Autor soudí, že prezident nejenže neodstranil íránskou hrozbu, ale způsobil, že Amerika už nikdy nebude v postavení, aby tak mohla učinit. Místo rozhodného jednání, díky němuž byl jako lídr úspěšný, se rozhodl napodobit nerozhodnost Baracka Obamy a Joea Bidena a problém pouze odsunout do budoucna.

Garry Willing dochází k závěru, že až se za několik století historici ohlédnou za operací „Epic Fury“, budou se divit, jak mohla supervelmoc během šesti týdnů bojů dosáhnout tak rozhodujícího vítězství, aby se pak z ničeho nic vzdala všech získaných pozic a kapitulovala před slabším, údajně poraženým nepřítelem. Budou se ptát, jaký mělo vůbec smysl bojovat, pokud je toto výsledek, a zda USA tak zoufale toužily po dohodě, která jim nepřinesla vůbec nic, zatímco Íránu přinesla vše. Budou se ptát, jak mohlo dojít k největšímu selhání v historii. Končí slovy: „Zapomeňte na ztrátu náskoku o 29 bodů San Antonia. USA vedly 100:0 - a zápas pak samy vzdaly.“