Před sto lety – (18.7.1925) publikoval Adolf Hitler (respektive jeho věrní straničtí souputníci) manifest příznačně nazvaný Mein Kampf (Můj boj), který se stal v příštích 20 letech posvátnou biblí Třetí říše a zcela zásadním způsobem ovlivnil tok světových dějin 20.století.

Tato kniha byla ve druhé polovině 30.let prostřednictvím Goebelsovy propagandistické mašinérie vydávána v Německu - samozřejmě na státní útraty v obrovských nákladech a rozhodně nesměla chybět v knihovničce loajálního Němce, ať už skutečně byl či nebyl Hitlerovým sympatizantem.

V roce 1926 byl vydán druhý díl Mein Kampfu, jenž Hitler nejprve diktoval svým spolupracovníkům Emilu Mauriceovi a Rudolfu Hessovi ve vězení Landsberg, kde si odpykával trest za nelegální protistátní povstání a snahu svrhnout říšskou vládu Výmarské republiky (tzv. pivní puč v roce 1923).

Společným jmenovatelem, respektive tmelem celé knihy je prostý fakt, že je prostoupena a až přesycena otevřeným nacismem a rasismem.

V prvním dílu vylíčil Hitler autobiografické vzpomínky na svůj dosavadní život. Ve druhé části knihy se čtenář dozvídá o počátcích nacistického hnutí a stranickém boji o moc.

Adolf Hitler zde také poprvé explicitně deklaruje, že on sám rozhodně není jen běžným člověkem a pouhým pozorovatelem popisujícím věci kolem sebe. Nazývá se spasitelem; tím, kdo byl božskou prozřetelností vyvolen, aby dovedl Německo na vrchol moci a cti.

Neuspěl kvůli zradě ve vlastních řadách, zbabělé ráně do týla či nožem do zad, jak zde mimo jiné nazývá kontroverzní Versailleskou mírovou dohodu z roku 1919, jejíž opakovaná kritika se v podstatě stává mantrou podstatné části druhého svazku Mein Kampfu.

Zajímavé je, že sám Hitler vždy prohlašoval, že tuto knihu napsal výhradně pro Němce, a zásadně nesouhlasil s vydáváním v jiných jazycích. Autorská práva sice vypršela už na konci roku 2015, přesto je ku příkladu v Izraeli případné vydání Mein Kampfu dodnes přísně zakázáno a v dalších státech se objevují pouze výseče, povinně doprovázené relevantním zhodnocením historika.

Sehnat v minulých letech v Česku nekrácený a necenzurovaný Mein Kampf nebylo zdaleka tak jednoduché. Výsledek se dostavil, až když jsem navštívil několik antikvariátů a v jednom z nich na knihu narazil. S patřičnou edukativní předmluvou v českém vydání mě vyšla bratru na 1500 korun!

Čekalo na mě více než 500 stran velmi těžkého a po většinou dosti nezáživného čtení (pominu-li zdařilou předmluvu). Dokonce i komunistický manifest se čte o něco lépe. Pokud nejste komunista...)

Jedno ovšem mají obě knihy společné: pro člověka se zdravým rozumem, vybaveného alespoň základním mravním a morálním kodexem, jsou takovéto světonázorové pamflety zcela neškodné a jejich společenská nebezpečnost se rapidně blíží nule.

Samozřejmě, že je zde a vždy také bude i jiná skupina lidí, pro které Mein Kampf stále jistý esprit má. Netvrdím to jistě, ale možná by je vyléčilo, kdyby jej museli přečíst opravdu celý!

Totéž a ještě dvakrát tolik odkazuji všem žákům a studentům, jimž byla či ještě je četba knihy z různých míst zakazována či přinejmenším nedoporučována.

Přitom takovýmito omezeními myšlenkově fádnímu a literárně podprůměrnému spisu zbytečně propůjčujeme až démonickou moc Ďáblovy bible.

Faktem je, že stál na počátku davové lobotomie nebo jak psychologové a historici období nacismu a zejména 30.léta nazývají - „hromadného, či davového zblbnutí obyvatelstva“.

V posledních letech se stalo populárním přirovnávat zejména vysoké politické představitele k Adolfu Hitlerovi, který je historií líčen jako monstrum a čiré zosobnění zla.

Řečeno poněkud méně abstraktně a pateticky, někdejší německý „fuhrer“ dokázal do maximální možné, to jest vysoce extrémní podoby dovést a zdokonalit nacismus a fašismus (jenž nadšeně převzal od svého přítele a dlouholetého spojence Benita Mussoliniho. Převzal a ještě v mnohém „vylepšil“).

Přirovnat kohokoliv veřejně k Hitlerovi je většinou zcela iracionální, ale jde o pomyslné trumfové eso, nejvyšší kartu, kterou můžete vynést.

A tak se Hitlery posledních dvou, tří let let v mediálním prostoru stali ku příkladu Donald Trump, Vladimir Putin, Volodymir Zelenskyj, Viktor Orbán a nejnověji i Róbert Fico.

Ti všichni byli opakovaně obviněni z projevů nacismu či fašismu, to jest z rasismu, xenofobie, antisemitismu, šovinismu a pod., neboť dnešní doba se vyznačuje často až patologicky důslednou snahou pojmenovat a zaškatulkovat absolutně vše.

Jisté je pouze to, že všichni jmenovaní politici jsou více či méně ryzí pragmatici. Politik idealista je druh na vyhynutí.

Pokud jim tedy v boji o moc, vliv a přízeň voličů může přechodně pomoci politika silnějšího nacionalismu, neváhají a chopí se jí v duchu moudra, že účel jak známo posvětí veškeré, byť i poněkud rozporuplnější prostředky.

Nicméně nacionalismus, o kterém se často hovoří ku příkladu v souvislosti s Ukrajinou, nerovná se nacismus.

Ve slovníku spisovného jazyka českého z roku 1927 nacismus chybí úplně (kéž by tomu tak bylo) a nacionalismus je zde definován jakožto „národní smýšlení a snažení“.

Při troše dobré vůle jej můžeme nazvat jakýmsi povýšeným patriotismem neboli vlastenectvím.

Určující zde není jev sám o sobě, ale jeho míra a intenzita.

Slovy T.G.Masaryka, mimochodem jednoho z jasnozřivých dobových kritiků Hitlerovy knihy Mein Kampf : „Vlastenectví je láska k vlasti, nikoli nenávist k jiným“.

A musím zcela upřímně říci, že trocha toho zdravého nacionalismu by českému státu a zejména českým politikům jednoznačně prospěla. A to pokud možno i v čase, když se právě nehraje mistrovství světa v hokeji.