Myslím, že by bylo dobře si mediální manipulaci prostudovat, její techniky by neměly zůstat tajemstvím manipulátorů. Měli by je znát ti kdo hledají informace v mediích, jediném zdroji který je obvykle veřejnosti přístupný. Měli bychom je znát, když už pro nic jiného, pak pro vlastní sebeobranu.
Před sedmi lety, v době, kdy jsem působil v USA a měl příležitost sledovat tehdy největší politickou aféru očima amerických medií, jsem napsal článek „Jak se česky řekne ´Spin doctor´". Popsal jsem v něm příběh, který je čítankovou ukázkou úspěšné mediální manipulace.
Ten článek o velkém americkém politickém skandálu se pro nás znovu stává aktuální. James Carville, americký politický konsultant, který mediální manipulaci dovedl k dokonalosti, nachází jak je vidno žáky i u nás.
Přečtěte si příběh jeho největšího úspěchu. Omlouvám se za jeho délku, věřím, že je zajímavý a pro nás všechny poučný, krátce řečeno stojí za přečtení.
Jak se řekne česky "spin doctor"
V politice existuje jedna zajímavá profese. Její anglický název je "spin doctor", v češtině pro ni zatím, pokud vím, nemáme výraz. Definice podle známého amerického slovníku (Merriam-Webster's Collegiate Dictionary) je "a person responsible for ensuring that others interpret an event from a particular point of view", volně česky přeloženo "osoba, jejímž úkolem je zajistit, aby událost byla veřejností vykládána z určitého žádaného úhlu pohledu". Ve skutečnosti jde o jakousi kombinaci krizového manažéra a mediálního manipulátora.
"Spin doctor" málokdy vystupuje v přímém spojení s politikem, většinou jde o politického konsultanta anebo komentátora, který je sympatisantem jeho směru, dostatečně nezávislý, tedy "daleko", aby budil důvěru, dostatečně blízko, aby mohl podat bližší "důvěrné" informace, na které tisk rád reaguje, které jdou někdy hodně daleko za oficiální komuniké vydavané tiskovým mluvčím a které mohou někdy dokonce vypadat zcela v protikladu k oficiálnímu zdroji informací. Nevyhýbá se ani kontroverzním tématům, naopak, právě v nich je jeho činnost centrální. Proto je častým hostem televizních diskusí a panelů, kterých se tiskový mluvčí zpravidla neúčastňuje, jsou vyhrazeny "nezávislým" nebo neoficiálním komentátorům. Proto jsou jeho polem působnosti media obecně, jen zřídka je spojován s jedněmi novinami nebo jednou televizní stanicí.
James Carville
Pravděpodobně nejznámějším a nejúspěšnějším "spin doctorem" americké politické scény je James Carville. Není spin doctorem z povolání, to je ostatně málo kdo, je politickým konsultantem mnoha amerických demokratických politiků, mezi nimiž je nejžádanějším manažérem jejich volebních kampaní. Jeho nejznámějším klientem je bývalý president Bill Clinton. Jeho působnost ovšem není omezena jen na USA, mezi jeho klienty jsou například britský ministerský předseda Tony Blair, Federální liberální strana Kanady a její ministerský předseda Jean Chretien, bývalý řecký ministerský předseda Constantine Mitsotakis a jeho Nová demokratická strana, a Carville vedl úspěšnou volební kampaň bývalého izraelského ministerského předsedy Ehuda Baraka. Jiným světově známým klientem Carvillovy firmy GCC/NOP je bývalý jihoafrický president Nelson Mandela. Není zde místo uvést všechny jeho prezidentské a premiérské klienty v Jižní Americe, snad se jen zmíním o presidentu Brazilie Fernandu Enrique Cardosovi.
Carvillova řada vítězných tažení začala v roce 1986, kdy vedl překvapivě úspěšnou kampaň guvenérského kandidáta Roberta Caseyho. Casey prohrál ve třech předcházejících pokusech o křeslo guvernéra Pennsylvanie a byl předmětem novinářského humoru jako věčný "loser". Následující rok Carville dovedl k vítězství stejně "beznadějného" kandidáta o úřad guvernéra Kentucky. Wallace Wilkinson, téměř neznámý politik, který měl v průzkumech na začátku své kampaně 1% hlasů, dokázal ve volbách pod Carvillovým vedením přesvědčivě zvítězit.
Následovala řada vítězství v guvernérských a senátních volbách. Klíčovým vítězstvím byla kampaň pennsylvánského senátora Harrise Wofforda, který porazil populárního bývalého generálního prokurátora USA Richarda Thornburgha. V kampani měl Thornburgh náskok 40% hlasů a měl osobní podporu presidenta George Bushe staršího, který měl v té době důvěru 91% američanů, bylo to těsně po vítězné válce v Zálivu. Tímto neočekávaným a šokujícím vítězstvím Carville dokázal, že i nejpopulárnější politik je "zranitelný", a následující rok porazil presidenta Bushe nejznámější Carvillův klient, William Jefferson Clinton.
Největšího úspěchu James Carville ale nedosáhl jako volební manažér. Sám řekl, že si nejvíce cení své úlohy v zabránění odsouzení a odvolání Billa Clintona z funkce presidenta USA v aféře Moniky Lewinské. Již to, že tento případ je světově známý právě pod tímto jménem, je podstatě jeho vítězstvím.
Carville se zhostil úlohy "spin doctora", a to tak úspěšně, že velká část Američanů a velká většina Evropanů dodnes pokládá tuto aféru za relativně malý sexuální prohřešek populárního amerického presidenta, a téměř nikdo už dnes neví, co bylo ve skutečnosti předmětem obžaloby.
Ožaloba presidenta je samozřejmě už svou povahou věc velmi politická. President USA je proti negativním efektům politizace případného obvinění a obžaloby chráněn imunitou svého úřadu a článkem 1 a 2 ústavy, která specifikuje typy obvinění a proces obžaloby (impeachment) a soudního řízení, které jedině mohou vést k odvolání presidenta Spojených států, soudců federálních soudů a jiných ústavních činitelů.
President USA může být v době, kdy zastává svou funkci, obviněn z pouze z ústavou definovaných trestných činů: zrady, braní úplatků a jiných závažných zločinů a přestupků (treason, bribery, or other high crimes and misdemeanors). Pro jeho odvolání jsou nutné tři ústavní kroky: vyšetření případu Sněmovnou representantů nebo její komisí, "impeachment", žaloba, kterou může vznést jen Sněmovna representantů, ke které je třeba nadpoloviční většiny hlasů Sněmovny a následný soud, jehož tribunálem se stává, pod řízením přesedy Nejvyššího soudu USA, Senát a kde je pro odvolání třeba dvou třetin hlasů všech senátorů. V historii USA byly tři případy stávajících presidentů, proti kterým bylo řízení zahájeno: presidenta Andrew Johnsona v roce 1868, který v soudu Senátem vyhrál o jeden hlas, Richada Nixona v roce 1974, který resignoval ze svého úřadu před tím, než Sněmovna hlasovala o jeho obžalobě, a William Clinton, jehož případ je v živé, i když, a to z nemalé části díky úsilí Jamese Carvilla a jeho kolegů, značně zkreslené paměti.
Případ Pauly Jonesové
Případ začal r. 1994, kdy do té doby neznámá zaměstnankyně arkansaské Komise pro rozvoj průmyslu, vládní agentury státu Arkansas, podala civilní (občanskou) žalobu na bývalého guvernéra Arkansasu, a v době podání žaloby presidenta USA Williama Clintona. Obsahem žaloby byl incident, který se odehrál v době Clintonova působení v posici guvernéra státu Arkansas. Podle žaloby se Paula Jones 8. května 1991 účastnila konference o kvalitním managementu, jejímž hostem a úvodním řečníkem byl guvernér Clinton. Pracovala jako recepční konference, pořádané v hotelu Excelsior v hlavním městě Arkansasu, Little Rocku. K jejímu stolu v recepční místnosti se dostavil příslušník arkansaské státní policie přidělený k osobní ochraně guvernéra Clintona, Danny Ferguson, a sdělil Paule Jonesové, že guvernér ji žádá, aby se dostavila do jeho hotelového pokoje. Následovala krátká konverzace mezi Paulou Jonesovou, její kolegyní Pamelou Blackardovou a Clintonovým osobním strážcem, jejímž tématem bylo, co asi guvernér může chtít od prosté pracovnice sekretariátu konference. Paula Jones vyjádřila překvapení a považovala setkání s guvernérem za poctu. "To nic není, to děláme pro guvernéra pořád," řekl před oběma ženami Clintonův osobní strážce.
V Clintonově hotelovém pokoji pak došlo k incidentu, který Paulu Jones překvapil a šokoval. Po krátké konverzaci "o ničem" se Clinton začal Pauly dotýkat, pokusil se ji objímat a nakonec údajně došlo k tomu, co zákon nazývá "sexual assault", česky sexuální napadení, otevřený pokus přimět Paulu Jones k pohlavnímu styku.
Podle výpovědi Pauly Jones bylo důvodem pro její žalobu to, že se její jméno objevilo v článku novináře Davida Brocka v časopise "American Spectator", který popisoval Clintonovy skandály a ji označil za jednu z mnoha Clintonových milenek. Další vzápětí následující článek ji označoval za "couru z trailer parku". Podle ní a jejích právníků bylo důvodem pozdní žaloby po tříletém mlčení očištění jejího jména a její pověsti. President Clinton byl obžalován ze "sexuálního harassmentu".
Právníci Pauly Jones se opírali o svědectví Pauly Jones, její přítelkyně Blackard, osobních strážců guvernéra Clintona Danny Fergusona a Rogera Perryho a svědectví a množství affidavitů a depozic (prohlášení adresovaných soudu a majících platnost svědecké výpovědi pod přísahou) mnoha dalších žen, které svědčily o tom, že byly obětmi sexuálního harrasmentu guvernéra a později presidenta Clintona. Právníci hledali důkazy a výpovědi o Clintonově zvláštním vztahu k ženám, zejména jemu podřízeným, protože vzhledem k nepřímým důkazům, které jsou v takovýchto případech obvyklé, chtěli dokázat, že podobné jednání nebylo pro Clintona ničím neobvyklým.
Případ Whitewater
Nezávisle na případu Clintonova údajného sexuálního harassmentu vznikl a pracoval úřad Zvláštního žalobce, který je v USA institucí k vyšetřování porušování zákona ústavními činiteli včetně presidenta. Zvláštní žalobce je jmenován od případu k případu a v tomto případě vznikl proto, aby vyšetřoval tzv. Whitewater aféru, ve které bylo důvodné podezření, že president a paní Clintonová byli účastníky nezákonných transakcí s realitami, které prováděla firma Whitewater Development Corp. v Arkansasu, ve které byli oba Clintonovi partnery. Firma byla financována za podezřelých okolností bankou Madison Guaranty Savings and Loan, jejímiž většinovými vlastníky byli přátelé manželů Clintonových, James a Susan McDougellovi, která byla jedním z hlavních finančních podporovatelů Clintonových guvernérských a presidentských kampaní, která Clintonovým poskytla několik neuvěřitelně výhodných osobních půjček a která zbankrotovala způsobem, který silně připomíná u nás známé případy vytunelování.
V roce 1996 byli v souvislosti s touto aférou a podezřelým bankrotem banky odsouzeni za podvody k vězenským trestům partneři manželů Clintonových ve firmě Whitewater Development, Clintonův privátní a politický přítel a nástupce ve funkci guvernéra Arkansasu Jim Guy Tucker a již známí Clintonovi bankéři a přátelé James a Susan McDougallovi. Odsouzen k vězeňskému trestu za křivou přísahu byl i svědek v případu a Clintonův blízký přítel, bývalý soudce městského soudu v Little Rock, David Hale. Další Clintonův přítel a partner ve Whitewater Development, Vincent Foster, který po Clintonově zvolení presidentem s ním přešel do Bílého domu jako právní poradce a který měl jako jednu ze svých povinností na starosti správu osobních písemností Williama a Hillary Clintonových, spáchal během vyšetřování aféry za dodnes nevysvětlených okolností 20. června 1993 sebevraždu. Během dopoledne rozepsal několik úředních dokumentů a domluvil si několik schůzek na pozdější dobu. Krátce po poledni řekl své sekretářce, Deboře Gornhamové, že bude hned zpátky, a vyšel z kanceláře. To bylo naposled, kdy byl spatřen živý. Přesto, že Bílý dům je jedním z nejostřeji střežených míst na světě, vede se přísná písemná evidence všech příchodů a odchodů a všechny příchody a odchody jsou monitorovány televizí, neexistuje ani písemný, ani televizní záznam jeho odchodu z Bílého domu. Několik hodin poté bylo jeho mrtvé tělo nalezeno v parku ve Fort Marcy, předměstí Washingtonu. Podle svědectví zaměstnanců Bílého domu a jeho rodiny a osobních přátel se několik týdnů před smrtí zmiňoval o tom, že chce resignovat na svou posici a z Bílého domu odejít.
Kromě své osobní propojenosti na případ Whitewater a na události v Bílém domě po začátku Clintonova prvního volebního období ve funkci presidenta je nebožtík Vincent Foster pro Clintonovo vyšetřování důležitý ještě jednou věcí, i když sám o ní za svého života neměl tušení. Vedle Debory Gornham měl Vincent Foster ještě jednu sekretářku a její jméno se po jeho smrti stalo jedním z klíčových jmen Clintonova vyšetřování. Její jméno bylo Linda Tripp. Zapamatujte si ji, bude brzy klíčovou osobností celé aféry.
Willam a Hillary Clintonovi vypovídali, že se sami nedopustili ničeho nezákonného, o žádné z mnoha protizákonných transakcí jejich firmy nevěděli a všechny dokumenty k případu jsou ztracené. Část písemností firmy Whitewater Development, které dokumentovaly vztah manželů Clintonových k podezřelým transakcím a byly po jejich výpovědi považovány za ztracené, byly nalezeny r. 1996 v Bílém domě.
Vzhledem k množství nevysvětlených okolností případu a k jejich vztahu k presidentovi a první dámě byl po tom, co někteří úředníci Clintonovy administrace byli obviněni z křivé přísahy, zvláštní žalobce Kenneth Starr v roce 1998 zmocněn Clintonovou generální prokurátorkou Janet Reno k rozšíření vyšetřování i na jiné další možné přestupku a trestné činy kromě těch, které se přímo dotýkaly případu Whitewater.
Vraťme se nyní zpět k případu Pauly Jones a Clintonovu obvinění ze sexuálního harassmentu. Jedním z dokumentů, které byly předloženy právními zástupci žalobkyně, byl affidavit Kathleen Willey, bývalé dobrovolné (neplacené) pracovnice Bílého domu, která rovněž obvinila presidenta Clintona z téhož přestupku. Díky tomuto případu musel zvláštní žalobce Kenneth Starr rozšířit vyšetřování i na případy údajného sexuálního harassmentu v Bílém domě. O případu Kathleen Willey se právníci Pauly Jonesové dozvěděli od její přítelkyně Lindy Trippové. Ta byla mezitím přeložena z Bílého domu do Pentagonu, kde se spřátelila s další bývalou zaměstnankyní Clintonova Bílého domu, Monikou Lewinskou. Monika se Lindě Trippové pochlubila svou aférou s presidentam. Linda Tripp o případu hovořila s novinářkou Lucienne Goldberg. Ta jí poradila, aby hovory s Monikou Lewinskou nahrávala. Monika byla dost hovorná, Linda Tripp nahrála během jednoho roku celkem 17 hodin rozhovorů.
Případ Moniky Lewinské
V prosinci 1997 byli právníci Pauly Jonesové anonymně upozorněni na další ženu v Clintonově životě, Moniku Lewinskou. Lewinská byla předvolána k výpovědi, před svou výpovědí se sešla s Clintonem a jeho právníka a - jak se později ukázalo - na pokyn Clintonova přítele a právního zástupce Vernona Jordana celou aféru pod přísahou popřela.
V prosinci Linda Tripp informuje Úřad zvláštního žalobce o nahraných konverzacích s Monikou Lewinskou. Tím dochází ke konvergenci všech do té doby na sobě nezávislých afér, aféry Pauly Jones, aféry Whitewater a aféry Moniky Lewinské. Po porovnání affidavitu Moniky Lewinské a obsahu nahraných konverzací bylo Starrovým vyšetřovatelům jasné, že Monika Lewinská se dopustila trestného činu křivé přísahy. Zároveň je tím vrženo podezření ze stejného trestného činu na samotného presidenta, který ve vlastní písemné výpovědi 16.1.1998 sexuální styky s Lewinskou rovněž popřel.
Tentýž den FBI a úřad státního zástupce ve Washingtonu kontaktuje Moniku Lewinskou a nabízí jí imunitu před trestním stíháním výměnou za pravdivou výpověď. Kenneth Starr dostává autorizaci generální prokurátorky Janet Renové k dalšímu rozšíření vyšetřování o podezřelé presidentovy výpovědi v případě Pauly Jones. Její případ 1. dubna 1998 končí Clintonovým vítězstvím, na základě jeho místopřísežných affiodavitů soudkyně Susan Webberová konstatuje, že vzhledem k nedostaku přímých důkazů, Clintonovu popření viny a popření dalších svědeckých výpovědí a affidavitů není dostatek důkazů pro jeho odsouzení.
"Spin doctor" na scéně
V této fázi na scénu vchází James Carville.
V červnu zahajuje Úřad zvláštního žalobce řízení tzv. Grand Jury, které v americkém soudním systému určuje, zda byl spáchán trestný čin a případně bude-li někdo "indicted", to je obžalován. President Clinton byl předvolán k výpovědi. Ve své výpovědi překvapivě přiznal, že lhal o svém vztahu s Monikou Lewinskou, a později tentýž den se v televizi objevilo jeho silně emotivní vystoupení, kde žádal americký lid o odpuštění tohoto "sexuálního prohřešku proti dobrým mravům".
Každý den večer se v televizních zpravodajských a diskusních pořadech objeval James Carville. Pečlivě vybíral takové programy, které moderovali Clintonovi podporovatelé, v nepopulárnějším Geraldo Rivera Show byl hostem téměř denně. I další hosté byli vybíráni velmi pečlivě, velmi často byl zván reverend Jerry Falwell, známý konzervativec a křesťanský fundamentalista. Tematicky se pořady zabývaly neposlednějším vývojem aféry a byly vedeny principem zdůrazňování sexuálních skandálů a ignorováním nebo trivializací dalších vážných podezření a obvinění, Whitewater aféra a jiná podezření nebyla téměř nikdy zmiňována a diskuse byly zajímavé tím, jak se Clintonovi nejznámější přívrženci, Carville a Rivera, téměř vyžívali v grafických popisech Clintonových sex skandálů. Jejich protagonistky byly představovány divákům jako v bulvárním magazínu. Pořady se omezovaly a soustřeďovaly na tento aspekt Clintonova jednání a téměř vždy končily tím, že se Rivera nebo moderátor jiného pořadu ptal reverenda Falwella či jiného populárního klerika na jeho názor, který byl samozřejmě přísně odsuzující, a zároveň z něj bylo cítit to, co je křesťanským reverendům vlastní, vůle k odpuštění. Clinton je hříšník, ale vzhledem k tomu, že svých hříchů lituje, mělo by mu být jeho chování odpuštěno. Málokdy dostal reverend šanci vyjádřit se k jinému aspektu případu, pánové Carville nebo Rivera byli vždy pohotově připraveni s dalším "odhalením" a další lamentaci nad ubohým hříšníkem Clintonem, doprovázeným povzdechy nad tím, jak se mohl tak populární a dobrý president takto spustit. Při tom byly denně divákům zdůrazňovány všechny skutečné i imaginární úspěchy Clintonovy administrativy a jeho protivníci a ti, kteří se snažily poukázat na původní a daleko závažnější prvky Clintonových afér, byli portrétováni jako zkostnatělí, konzervativní a netolerantní sexuální pokrytci, kteří špiní dobrého presidenta pro jeho drobné sexuální prohřešky.
Zvláštní vyšetřovatel Kenneth Starr se stal zvláště oblíbeným tečem Carvillovy kampaně. Jeho vlastní charakter byl zpochybňován a byl obviňován z toho, že chce presidenta Clintona skandalizovat a zničit obviněními sexuálního charakteru. Je to samozřejmě nesmysl, Starr vyšetřoval obvinění z křivé přísahy v případě sexuálního charakteru a vyčítat mu, že popisuje sexuální situace, které v případu nastaly, aby obvinění prokázal, je stejně scestné jako obviňovat policistu, který vyšetřuje případ znásilnění, protože v jeho popisu činu je kladen důraz na zvrhlé a násilné pachatelovo jednání, z úchylné zvrhlosti.
Carville dosáhl opět neuvěřitelného úspěchu. Veřejnost, která byla na začátku vyšetřování šokována rozsahem podezřelých hospodářských aktivit presidenta Clintona a jeho partnerů a společníků, díky jeho kampani naprosto zapomněla na její podstatu a rozdělila se na dva přibližně stejné velké tábory podle své ochoty odpustit či neodpustit populárnímu presidentovi jeho sexuální aktivitu. James Carville dosáhl toho, že z původních kriminálních a etických podezření proti Clintonovi se stal sexuální skandál.
Vyšetřování presidenta Clintona pro podezření z křivé přísahy a dalších trestných činů mezitím pokračovalo a v září 1998 byl zvláštní žalobce Starr dostatečně přesvědčen o jeho průkaznosti, aby o něm a dalších dostatečně prokázaných důvodných podezřeních podal zprávu Výboru pro spravedlnost (House Judiciary Committee) Sněmovny reprezentantů Kongresu. Zpráva, která měla 445 stran, zdůvodňovala čtyři přestupky a trestné činy, které Starr považoval za dostatečně prokázané a dostatečně vážné, aby Sněmovna reprezentantů zahájila řízení pro impeachment (obžalobu) presidenta Clintona. Ani jeden se netýkal přestupku sexuální povahy, byly to křivá přísaha v soudním procesu, překážení výkonu spravedlnosti, ovlivňování svědků a zneužití autority veřejného činitele. Přesto by se ze zpráv v amerického i světového tisku mohlo zdát, že Clinton byl zvláštním žalobcem obviněn ze sexuálních prohřešků. Kampaň se povedla, případ se dostal na zcela jinou rovinu a vyšetřování trestných činů bylo presentováno a velkou částí veřejnosti vnímáno, jako vyšetřování soukromého života guvernéra a presidenta Clintona. Měla vliv i na jednání Sněmovny representantů o impeachmentu (obžalobě) presidenta a na soud v Senátu.
Sněmovna odhlasovala obžalobu pro dva ze čtyř zvláštním žalobcem Starrem naznačených trestných činů. Prvním byla křivá přísaha, lživá a zavádějící výpověď před Grand Jury v případě případu Pauly Jones. Druhým bylo překážení výkonu spravedlosti, zakrývání skutečností a utajování evidence v témže případě. Ani jeden z nich se netýkal Moniky Lewinské.
Přesto je aféra dodnes známa pod jejím jménem a Paula Jones i Whitewater jsou zapomenuty díky mistrovi mediální manipulace Jamesi Carvillovi.
Křivá přísaha je jedním z nejvážnějších trestných činů amerických trestních zákoníků. Trestní zákoníky stanovují za křivou přísahu ve výpovědi před soudem více než deset let vězení. Vina Jamese Clintona byla prokázaná a nebyla v soudním řízení před Senátem zpochybněna. Byla ale trivializována, šlo o pouhý "gentlemanský" prohřešek a Clinton se jen vyhýbal přiznání svých morálních poklesků, nešlo tedy o "křivou přísahu" v pravém slova smyslu, Clintonovi oponenti jen slepě lpí na "liteře" zákona a ignorují jeho "ducha". Duchem zákona je ale v tomto případě myšlenka, že soudní proces je zárukou ústavní čistoty a dostupnosti spravedlnosti a chrání občany před křivým svědectvím, které by zcela znemožnilo výkon spravedlnosti.
Zcela zapomenut byl fakt, že president svou křivou výpovědí odepřel spravedlnost americké občance Paule Jones, a způsobil jí tím přímou škodu. Dokonce i presidentská přísaha zavazuje presidenta k tomu, aby byl ochráncem a garantem právě těch práv, která tak hrubě porušil.
Demokratičtí poslanci a senátoři, z nichž více než třicet procent mělo na začátku vyšetřování názor, že Clinton by měl pod tíhou a vážností obvinění sám odstoupit, nakonec hlasovali jednomyslně proti jeho obžalobě Sněmovnou reprezentantů a odsouzení Senátem.
Soud v Senátu Clinton vyhrál. Ze sta senátorů volilo pro Clintona v prvním bodě obžaloby 55 a ve druhém 50. Obžaloba tak ani v jednom bodu nezískala potřebnou většinu. Následkem politizace případu byla další činnost Starrova úřadu zcela paralyzována a vyšetřování skončilo bez výsledků. Starr resignoval v říjnu 1999 a jeho nástupce, Robert W. Ray, v září 2000 ukončil činnost úřadu a vyšetřování aféry Whitewater pro nedostatek důkazů. Krátce před koncem svého volebního období Clinton omilostnil svou partnerku a přítelkyni Susan McDougallovou (její manžel, James McDougall mezitím zemřel). Případ záhadné smrti Vincenta Fostera nebyl nikdy vyřešen.
Federalní soudkyně Susan Webber Wright ukončila řízení v případě Pauly Jones pro nedostatek důkazů. Její právníci se odvolali a případ byl nakonec řešen mimosoudně, Clinton jí zaplatil 850 000 dolarů.
Zvratem ve vyšetřování byl vstup Jamese Carvilla a jím řízená kampaň. Téměř okamžitě po jejím zahájení došlo ke změně presidentova postoje - tam, kde se dříve tvrdě bránil a používal ke své obraně všechna presidentská privilegia, náhle změnil taktiku, a tam, kde šlo o jeho sexuální výstřelky, se stal kajícím hříšníkem, pokorně přiznával vše, co přímo nehrozilo trestním stíháním, a spolupracoval se soudem i s komisí Kongresu. To se ovšem týkalo jen případu Pauly Jones a i tam rychle zaplatil, aby případ nebyl znovu otevřen. V ostatních věcech se jeho stanovisko nezměnilo, o ničem nevěděl, ničeho se nedopustil, vše je jen politickým spiknutím pravice.
Jeho spolupráce a synchronizovaná PR kampaň Jamese Carvilla vedla k tomu, že případ Whitewater nebyl nikdy uspokojivě vyšetřen. Po dokumentaci počátečních čtyř možných bodů obžaloby byl Kenneth Starr nucen podat zprávu výboru Sněmovny pro spravedlnost, členové výboru nečekali na další vyšetřování v ostatních bodech a příliš ukvapeně, pod tlakem medií a veřejnosti, a pod silným politickým tlakem svých stran, navrhli Sněmovně zahájení procesu impeachmentu.
James Carville a jeho kritici.
O svém politickém stylu James Carville říká: "Politika se dělá nejlépe, když máte viditelného konkrétního nepřítele. Když jeden zmizí, musíte si okamžitě vytvořit nového."
"James žije na hranici mezi genialitou a šílenstvím," řekl o něm poradce Clintonova Bílého domu Paul Begala, jeho bývalý obchodní partner. "Teď, když se stal slavným a bohatým, je excentrikem. Já si ho pamatuji, ještě když byl jenom bláznem."
Carville je typickým a nejúpěšnějším americkým "spin doctorem". Kromě krátké doby na začátku Clintonova presidentsví (byl členem týmu, který připravoval přechod ke Clintonově administrativě) nebyl zaměstnancem Bílého domu. Jeho blízkost k presidentovi (byl s ním po celou dobu Clintonova prezidentství v kontaktu několikrát týdně) a jeho osobní smysl pro media a politiku jej ale udělaly neoficiálním Clintonovým mluvčím a oblíbeným zdrojem zpravodajských relací a ještě více vyhledávaným hostem diskusních pořadů. Clinton v něm měl nejen skvělého rádce, ale i něco, co je pro politika luxusem, skvělého tlumočníka svých názorů, přičemž jemu vždy zůstávala možnost se od svého "hlasu" distancovat: Carville je konec konců jen soukromá osoba a má právo na vlastní názory.
Carvillovi oponenti považují překvapivé obraty Jamese Carvilla za cílenou a promyšlenou strategii. Jistě nebylo jen náhodou, že hned na počátku slavného Clintonova sexuálního skandálu, který fakticky znemožnil a ukončil vyšetřování ve věci Whitewater, byl článek Jamese Carvilla, který vyprovokoval Paulu Jonesovou k podání žaloby. Ano, byl to ten článek o "couře z trailer parku". James Carville stál v pozadí od začátku do konce procesu, který změnil charakter Clintonových obvinění.
"Sex a nic než sex, to je vše, o co tady jde," říkal Carville na začátku aféry Pauly Jones a Moniky Lewinské každému, kdo byl ochoten naslouchat. Lze si jen těžko představit, že takové zjednodušení a zkreslení mohlo mít takový dopad na media a jejich vnímání Clintonova vyšetřování. A přeci právě to se stalo, Carvillova strategie dokázala ovlivnit takzvaná "seriozní" media do takové míry, že původní předmět vyšetřování byl zcela zapomenut.Bylo by škoda, kdyby zapomenut zůstal i autor a přední mediální hvězda této strategie, "spin doctor" číslo jedna, James Carville.
Jen pro zajímavost, James Carville má i české kontakty. V roce 1996 si zahrál ve filmu Miloše Formana "People vs. Larry Flint". Je to jeho jediné spojení s Českou republikou?