Je docela poučné podívat se na to, o čem většina médií v Británii a na kontinentě psala před a po volbách. Do 12. prosince převládaly zprávy o tom, jaké obtíže Johnson má a jak těžké (a nejspíše velmi těsné) bude jeho vítězství.

U nás jsme mohli číst třeba toto: „Johnsona drtí fotka nemocného hocha ležícího na podlaze. Krátce před předčasnými parlamentními volbami britské vládní konzervativce u veřejnosti výrazně poškodil snímek nemocného chlapce, který musel v nemocnici ležet několik hodin na podlaze, protože všechna lůžka byla obsazená.“

Skutečnost byla jiná. Zmíněná fotka Johnsona zřejmě vůbec „nedrtila“, ani „výrazně nepoškodila u veřejnosti“. Ale čtenář zprávy ani nemusel číst mezi řádky, aby pochopil, jak moooc by si to její autor přál. Zkrátka a dobře. Některá média dávala spíše decentně, mnohá spíše humpolácky najevo, komu patří jejich sympatie.

Hodně jsme četli o tom, že britští voliči mohou na internetu najít, komu mají dát hlas ve svém volebním okrsku, aby zabrzdili Johnsona. Podle průzkumů prý chtěla třetina občanů volit takticky, to znamená toho kandidáta, který měl největší šance porazit zástupce konzervativců.

Podle vzoru přání otcem myšlenky se daly číst i zprávy o tom, že čím blíže termín voleb, tím více klesá náskok konzervativců. YouGov zveřejnila dva dny před volbami výzkum, podle kterého měl Johnson získat 339 křesel. No a ve volbách to bylo 365 křesel, a hlavně o osmdesát křesel více než ostatní strany dohromady.

Oblíbené předvolební téma mediální komunity byla i otázka, jestli Johnson obhájí své vlastní poslanecké křeslo v okrsku Uxbridge. Proti němu kandidoval sebevědomím překypující íránský přistěhovalec Ali Milani. V minulých volbách dostal Johnson o pět tisíc hlasů více než labouristický kandidát. Milani si byl jistý, že mu tyto hlasy vezme. Ale Johnson svůj náskok proti Milanimu ještě zvýšil, na více než sedm tisíc hlasů; získal 52,6 procenta (25 351 hlasů) a Milani 37,6 procent (18 141 hlasů).

Johnson vyhrál a je velmi poučné podívat se na to, jak obtížně se s tím eurofilní média vyrovnávají. Zdá se, že to berou dost osobně a do jisté míry je to i oprávněné. Jejich propagandistické tažení proti brexitu totiž selhalo na celé čáře. A tak mediální internacionála, která nedokázala vyhrát pomocí svých argumentů, teď dokazuje, že neumí prohrávat.

Velká část komentářů po volbách by se dala shrnout do škodolibé věty: „Dobrá, Johnson sice vyhrál, ale však on ještě uvidí.“ A zatímco před volbami jela témata, která měla zdiskreditovat premiérovu osobu a politickou metodu, tak po volbách čteme o odštěpení Skotska (Johnson prý bude vládnout „malé Anglii“), o nemožnosti z EU rychle vystoupit, o obtížích při vyjednávání obchodních smluv a o Trumpovi, který Brity jistě obere o jejich zdravotní systém.

Možná by do budoucna prospělo, kdyby média zase začala více rozlišovat mezi zprávou a komentářem a hlavně se přestala stylizovat do role vševědoucího super ega společnosti.