Generální ředitelka dominantní mediální firmy podává demisi po několikanásobném nařčení, že se novináři největšího bulvárního listu, který ještě nedávno redigovala, vloupali do mrtvé hlasové schránky zavražděné dívky a živých mobilních telefonů rodinných příbuzných obětí afghánské války. Nekrofilní a kriminální zločin v zemi svatosvatého privatissima. Předseda vlády rétoricky nadneseně moralizuje v parlamentu a snaží se zakrýt skutečnost, že s onou dámou strávil rodinnou dovolenou a jakže vůbec mohl dát druhou šanci, a to ve funkci ředitele „vnější komunikace“, bývalému šéfredaktoru téhož nedělníku, jenž také musel kdysi odstoupit kvůli nelegálním odposlechům svých podřízených. A majitelé firmy vypovídají před parlamentem o důvěře ve své zaměstnance, o žádném odposlouchávání nic neví, přestože se podezření objevují po celá léta. Šéf policie hlavního města i jeho zástupce jsou nakonec přinuceni rovněž odstoupit po zveřejnění svých opulentních restauračních kontaktů se zástupcem šéfredaktora téhož inkriminovaného plátku, jenž se nakonec stává jeho placeným poradcem (!) a to se ještě neví nic o podplácení policistů. Celá korupční sága ještě zdaleka není u konce, přestože byl bulvární nedělník zastaven. Vítejte v Palermu, řekli by si s aristokratickým úšklebkem Angličané, vždy tak povýšeni nad praktikami jižní Evropy, kdyby... Jenže tohle by zvedlo nejedno obočí i v profláknuté Sicílii.

Velká Británie teď už téměř tři týdny zažívá politickou pohromu, sérii skandálů, jaké nezažila od slavné demise ministra války (1961). Ve středu pozornosti je „impérium“ News International mediálního magnáta Ruperta Murdocha a jeho bulvární odnože, do jejíchž osidel se postupně zapletla policie a značná část politické elity včetně jednoroční vlády Davida Camerona. Nic proti tomu ztráta prestiže bankéřů a burziánů či skandály okolo finančních náhrad poslanců. Co se to stalo s nejstarší ctnostnou a příkladnou demokracií, že se zapletla s bulvárními novináři nejhrubšího zrna, kteří se přestali řídit nejen zákony, ale přestoupili i veškeré hranice normální slušnosti? Jak se mohla policie, požívající všeobecnou důvěru a považovaná stejně jako justice za vrchol nestranné apolitičnosti a neúplatnosti, takhle ušpinit praktikami společenské klaky?

Všechno začalo docela nenápadně královským kolenem, když bulvární nedělník „The News of the World“ v roce 2005 uveřejnil nevinnou zprávu o tom, že si korunní princ William narazil šlachu. Královský palác tehdy upozornil policii, že jinak než nelegálním odposlechem jeho hlasové schránky, to nikdo vědět nemohl. A skutečně, jeden soukromý investigavec a jeden novinář byli usvědčeni a museli si každý odsedět pár měsíců. Šéfredaktor týdeníku Andy Coulson podal sice demisi, jak je tu zvykem, dušoval se ale, že o takových praktikách nic neví, a firemní šéf celé korporace před Tiskovou komisí stvrdil, že jde o izolovanou záležitost, protože takové praktiky jsou s kodexem firmy neslučitelné. Přes mnohé pochyby byl triviální prohřešek brzy zapomenut, jenže nový vůdce anglické konzervativní opozice David Cameron pana Coulsona zaměstnal ve funkci svého ředitele pro „komunikaci“ a jako premiér si ho vloni vzal sebou do vlády. Proč?

Protože angličtí politici všech stran byli ohromeni úspěchem, s jakým dlouhá léta dokázal labouristický premiér Anthony Blair za pomoci bulvárních novinářů zaměstnat a ovlivňovat dokonce v Anglii většinový pravicový tisk ve svůj prospěch. Ostatně mistryní v takové roli byla i „lidová“ princezna Diana. Blairova éra je dnes chápána jako vláda mediální komunikace, vláda slov, nekončících záměrů a pusté rétoriky. Jako vláda komunikátorů „spin doctors“, kteří umí novinářům nastražit vějičku (vytvořit pozitivní zprávu o sobě a negativní o opozici), a také jako vláda naprosté fiskální nezodpovědnosti, vždyť v době největšího růstu vytvořila největší dluh, relativně větší než řecký nebo americký.

A přestože levicový deník The Guardian objevil nepřímé důkazy, že mnohé celebrity a politici mají důvodná podezření, že jsou odposloucháváni, a premiér Gordon Brown dávno tušil, že zpráva o smrtelné diagnóze jeho postiženého syna byla získána nelegálně, přesto (dnes trestně stíhanou) tehdejší šéfredaktorku Rebeku Brooksovou z „News“ pozval na pohřeb. S bulvárem za každou cenu zadobře. A s mediálním magnátem také, nerozhoduje snad on o výherci voleb a popularitě vlády? Angličtí politici prostě uvěřili konspirativní teorii o mediokracii a nejsilnější mediální skupina The Sun, The News of The Times, The SundayTimes, BSkyB, ale zdaleka ne monopolní, se tak neoficiálně a nepřímo stala součástí vlády bezobsažné komunikace. Když se opoziční člen parlamentní vyšetřovací komise zeptal Ruperta Murdocha, zda byl „propašován“ k rozhovoru s premiérem zadním vchodem, lišák Murdoch odpověděl ano, zvláště za vlády Gordona Browna, několikrát. Proto není divu, že Cameronova obhajoba v parlamentu obsahovala ono až dětinské – na adresu útočící opozice – a kdo si začal?

Možná i proto považoval šéf metropolitní policie celou záležitost za podružnou a odmítl indicie odposlechů vyšetřovat. Jestliže byl Murdoch nedotknutelný za vlády levice, co teprve teď. Ve fungující liberální demokracii musí být ovšem mocenské role přísně odděleny – politická opozice, justice, armáda, centrální banka – a patří mezi ně i nezávislá média. Běda, když se navzájem propletou a začnou vytvářet oligarchii.

Upadající anglický bulvár (náklady tisku za deset let klesly z 15 milionů výtisků na polovinu), stále ještě plní svou jedinou politicky legitimní roli – odkrývá skandální soukromí i korupci politiků, na rozdíl od našeho, jenž lhaním a neuvěřitelnými výmysly přišel o zuby. Ta ostaní šmíra v bulváru je jen nechutná cena, kterou platíme za nenormativní (bezuzdnou) svobodu.

Kdykoli slyšíme tu strašlivou zprofanovanou frázi – je to o komunikaci - a ještě v děsivé gramatice otomování, vězme, že je jen smutným svědectvím bezobsažnosti politiky a profanace politiků.

Týždeň, 25.7.2011

Převzato z Blog.aktualne.cz/Alexander-Tomsky se souhlasem autora