MÉDIA: Americká mediální krize

Imigrační úředník na mě upře jeden z těch pohledů „Moc si se mnou nehraj, kamaráde!“ a zeptá se, čím se živím. „Jsem novinář,“ odpovím spíš ze zvyku, než že by to zcela odpovídalo pravdě. Nadzdvihne obočí. „Tisk, nebo online?“ Nemám nejmenší potuchy, jak by to mohlo souviset s tím, zda mě pustí na území Spojených států. „Tisk. Píšu do novin,“ říkám, i když ani to není úplně pravda. Ale mám pocit, že to je odpověď, kterou padesátiletý chlápek v uniformě očekává. V tom se nepletu. Na jeho tváři se objeví poprvé cosi jako náznak úsměvu. „Noviny jsou důležité. Někdo si myslí, že je nahradí ten blázinec na internetu. Ale to se plete,“ poučí mě. A konečně dá do otevřeného pasu razítko.

Stalo se minulou sobotu, na letišti ve Filadelfii. Dotyčnému úředníkovi ani trochu nevadilo, že mně předtím sejmul skenerem otisky všech deseti prstů, vyfotografoval tvář digitálním fotoaparátem a vůbec mě celkově prověřil za použití nejmodernějších technologií, nepochybně i „toho blázince“ internetu. Ale to je paradox, se kterým se v Americe setkáte poměrně často, skoro u všech lidí nad třicet. Papírové noviny pro ně představují cosi jako nezpochybnitelnou hodnotu. Hříchy současných médií si spojují zejména s těmi internetovými, která vnímají jako nositele úpadku. Nemá to co dělat se staromilstvím. V drtivé většině jde o lidi, kteří bravurně zvládají své iPhony či Blackberry.

Přitom vliv novin v Americe nadále klesá. Loni v prosinci poprvé víc lidí uvedlo, že jejich hlavním zdrojem zpráv jsou webové servery, nikoliv noviny. Na prvním místě ovšem zůstává televize. Podle posledního průzkumu Pew Internet Research jsou čísla následující: 71 procent lidí považuje za hlavní zdroj informací televizi, 42 procent internetová média a 33 procent noviny. Nic to ale nemění na tom, že celkově důvěra veřejnosti v poskytovatele zpravodajství klesá. Podle téhož výzkumu si 60 procent lidí myslí, že současná média jsou politicky zaujatá, podle pouze 20 procent odolávají vlivu mocných jednotlivců či institucí. Jsou to nejpesimističtější výsledky za posledních dvacet let, kdy se tento průzkum dělá.

Jsme v Pensylvánii se synem, který zde nastupuje na střední školu. Jeden z několika desítek formulářů se jmenuje Press Release Statement. Píše se v něm, že studenti se mohou prosadit, například ve sportu, a proto škola laskavě žádá rodiče, aby uvedli adresu svých lokálních novin, které by v takovém případě bylo možné informovat. Výslovně se uvádí, že musí jít o tištěnou publikaci. „Může se vám to zdát předčasné, ale máme s tím z minulosti dobrou zkušenost. Jde o to, aby se kamarádi a spolužáci vašeho syna dozvěděli, že je úspěšný, pokud bude,“ říká sympatický ředitel školy. V žertu namítnu, že pokud by se tak stalo, asi se to dozví spíše z Facebooku než z místních novin. Krátce se na mě podívá, ani souhlasně, ani odmítavě, a jen nadzdvihne obočí. Nic víc se k tomu asi nedá říct.

LN, 15.9.2010