„Demokracie, svoboda médií a hledání pravdy, to jsou hlavní hodnoty, za které si zaslouží uznání zpravodajský časopis Der Spiegel, který vychází pod tímto názvem již sedmdesát let.“

To jsou slova německé ministryně obrany Ursuly von der Leyen pronesená na slavnostním zasedání hamburského senátu na místní radnici. A dodala: „Jsem pevně přesvědčená, že po sedmdesáti letech musí politika a média se znovu vzchopit a bojovat za otevřenou liberální společnost. V žádném případě ne společně, ale vždy za tu samou společnou věc.“

Projev paní ministryně ale nebyl jen slavnostní, naopak upozorňoval na největší nebezpečí, proti kterým se musí dobrá žurnalistika dnes vzepřít: Prestižní média si podle ní nesměji nechat vnutit tempo, obsah a takt algoritmy, které odvádějí konzumenty od argumentů a nutí je podléhat nejrůznějším povrchním trendům. Starosta Hamburku Olaf Scholz zase poděkoval redakci za to, že 70 let vydržela kriticky posuzovat politickou scénu nejen německé, ale i světové politiky, a to přesto, že to neměla s politiky lehké.

Prvním šéfredaktorem se brzy po válce stal mladičký Rudolf Augstein, jehož hned první glosa vzbudila velkou pozornost. Tehdy se totiž zeptal, proč smrt 50 tisíců vězňů v koncentračním táboře v Belsenu je považována za zločin a vybombardování Drážďan, kde zemřelo 25 tisíc lidí, za zločin považováno není.

Podobných velice odvážných otázek ale položil Augstein v časopise Der Spiegel mnohem víc. Upozorním alespoň na ty, které se dodnes nejčastěji citují: V roce 1947 zformuloval otázku: Kolik divizí smí mít Bundeswehr po prohrané válce? Po návštěvě Willi Brandta ve Varšavě v roce 1970 se zase optal: Smí si kancléř kleknout? Stalo se tak poté, co kancléř nečekaně poklekl před pomníkem Hrdinů ghetta. Je to asi to samé, jako kdyby se nějaký náš novinář optal: Proč si platíme armádu, která by nás nedokázala ochránit? Nebo: Jak je možné, že kanovník pustil prezidenta Zemana s virózou do Korunní komory katedrály sv. Víta?

Rudolf Augstein stejně jako jeho následovníci kladli dál provokativní otázky, snažili se vždy o maximální jednoduchou jednoznačnost a rozhodně nikdy nebyli oportunisty, nikdy se nepřizpůsobovali výhodným okolnostem: neustále byli ve sporu s mocí.

Nejznámějším jsou jejich dva texty: v prvním, těsně po válce, vyšetřovali uplácení v Bundestagu kvůli umístění hlavního města do Bonnu a v druhém z roku 1962 se věnovali cvičení NATO Fallex 1962 ve Spolkové republice Německo. Tehdy zveřejnili tajnou zprávu, v které stálo, že v prvních dnech války s Varšavskou smlouvou by kvůli slabé německé armádě bylo zabito asi deset milionů Němců. Tato událost vstoupila do dějin žurnalistiky pod názvem Spiegel-aféra.

(Psáno pro ČRo Plus)