O demokracii a kultu smrti napsal knihu britský filosof Douglas Murray. Jeho knihy jsou u nás dobře známé z četných překladů, připomeňme aspoň jeho zásadně důležité dílo Podivná smrt Evropy. V poslední knize s podtitulem Izrael a budoucnost civilizace přemýšlí nad tím, proč Evropany a zejména mladou generaci tak přitahuje vražedné násilí a zaslepený fanatismus s cílem vyhladit stát Izrael. Murray přímo na místě zkoumal události ze 7. října. Tehdy zběsilost dosáhla vrcholu a Murray se ptá, jak to, že se tolik lidí obrátilo zády obětem a podporuje vrahy a mučitele.

Toto je ukázka z poslední knihy Douglase Murraye O demokracii a kultu smrti.

Během několika měsíců jsem na vlastní oči spatřil, jak vypadá hrdinství, setkal jsem se s lidmi, kteří se vyznamenali v nemocnicích i na ulici. Někteří se toho rána stali přímo legendární. Jedním takovým statečným člověkem je voják z povolání Nimrod Palmach.

Osmatřicetiletý Nimrod je otec dvou dětí, který se rozešel s jejich matkou Liron. Sváteční víkend trávil v jedné malé obci ve vnitrozemí a sirény neslyšel. Časně ráno 7. října pozoroval východ slunce a poletující ptáky a vůbec netušil, co se děje.

Měl za sebou pět let výcviku u elitní vojenské jednotky, získal hodnost majora v záloze a dostal za úkol dohlížet na skupinu speciálních záchranářů. Těsně před sedmou hodinou si ze zvyku zapnul mobil a našel několik příkazů od svého velitele, aby co nejrychleji přijel do Jeruzaléma na vojenskou základnu. Bez váhání a bez bot okamžitě vyběhl z domu a vyrazil na cestu. Ke svému úžasu spatřil na videu, jak na území Izraele jedou auta s ozbrojenými teroristy. „Pane, vypadá to, že nás urgentně potřebují na jihu,“ řekl po telefonu svému veliteli, ten ale trval na plnění rozkazu, dostali za úkol bránit hlavní město. Nimrod dojel na základnu a svému veliteli oznámil, že nemůže jinak a vydá se sám na jih. Nadřízený ho přísně varoval: „Víš co znamená odmítnout vojenský rozkaz ve válečné situaci? To bude mít pro tebe vážné následky.“

Nimrod na to nedbal, s jediným revolverem a devíti náboji se ihned rozjel k hranici s Gazou. Během cesty mu volala jeho bývalá manželka a hystericky na něj křičela do telefonu. „Proboha kde seš, kde sou vojáci?“ Její nový přítel totiž pocházel z kibucu Nir Oz a právě se ukryl se svými dvěma malými dcerkami v bezpečnostní místnosti. Útočníci Hamásu už ale vtrhli do domu a stříleli na obrněné dveře úkrytu. Liron Nimroda úpěnlivě prosila, aby jim přišel na pomoc.

„Už jedu, pošli mi číslo domu, určitě se k nim dostanu.“ Jakmile pocítil, že má před sebou definitivní cíl, stal se mužem rozhodnutí.

Řekl mi, že cestou na jih nepochyboval, že zahyne. Zastavil proto na okraji silnice v Netivotu a napsal vzkaz svým dětem, aby nezapomínali, že je má rád. Nepochyboval, že mobil na jeho těle najdou a předají rodině. Cestou se mu podařilo vyzvednout svého kolegu Kirila a společně dokázali projít nebo obejít několik policejních a vojenských stanovišť na hlavní silnici. Na poslední kontrole poblíž Šuvy jim však neoblomní strážní zabránili v cestě. Náhodou se objevil pickup a v něm starší muž v košili plukovníka, jenž se rozhodl jet do kibucu Be’eri, aby zachránil svou neteř. A tak tři profesionální vojáci prorazili zábranu a nedostatečně vyzbrojeni třemi revolvery pokračovali dál v cestě jako obyčejní civilisté.

Před očima se jim otevřel výhled na strašlivou spoušť, scenérie jako z pekla, všude se válela spálená auta a ohořelá těla. Když dojeli na křižovatku před kibucem Alumim, pouhý kilometr od hranice s Gazou, zaslechli hlasitou střelbu z poloautomatických zbraní. Nimrod se rozběhl do úkrytu a nechtěl věřit svým očím, kolem dokola se válela těla mladých lidí. Podivil se, co vůbec dělali ráno během šabatu a na venkově oblečeni ve společenském úboru. O festivalu Nova neslyšel.

„Teprve když jsem tam přijel a spatřil tu děsivou zkázu, uvědomil jsem si, jak je to strašné.“ U silnice leželo na zádech zakrvácené tělo mladé ženy se staženými punčochami a kalhotkami. „Bylo zřejmé, že ji tady znásilňovali.“ Z podvědomého instinktu vyhrnul mrtvé dívce kalhotky a punčocháče, aby alespoň ve smrti vypadala decentně.

Zatelefonoval několika svým kamarádům a mobilem rozeslal zprávu všem svým známým. „Jestli máš po ruce zbraň, tak neváhej a okamžitě sem přijeď. Zachráníš životy.“ Když tam tak chvíli ležel a kryl se, zahlédl opodál kulomet vedle mrtvého izraelského vojáka. Opatrně se odplazil a vzal si jeho zbraň. Krátce nato se na místě objevila jednotka izraelských vojáků. Připojil se k nim a až do večera bojoval po jejich boku. Ten den se střetl s desítkami teroristů.

Ještě dopoledne u křižovatky Alumim vojáci s jeho pomocí odpravili možná víc než třicet teroristů. Překvapilo ho, když na těle jednoho mrtvého našli podrobnou mapu kibucu. Neumíte si představit, řekl mi, ten hrozný pocit, číst ty podrobné zabijácké pokyny, kolik členů kibucu mají zlikvidovat a jakým způsobem, kolik žen znásilnit a jak naložit s mrtvolou izraelského vojáka. Připravili se na ten nájezd opravdu pečlivě.

Když zabezpečili alumimskou křižovatku, Nimrod se s ostatními druhy vydal do kibucu Be’eri, postupovali ale velice pomalu, stále naráželi na útočníky a dorazili tam až odpoledne. Od svého ranního příjezdu až do půl osmé večer nepotkali jediného živého člověka, všude kolem jen samé mrtvoly. Do Nir Oz se mu už nepodařilo dostat, ale Nir a jeho dvě dcerky naštěstí přežili.

„Co vám mám k tomu všemu ještě dodat, toho dne jsem na vlastní oči spatřil Auschwitz. Takové množství mrtvol a těch zohavených těl.“ Byl skleslý a vypadal zklamaně.

„Naši vojáci se nechali zaskočit. Teď už vím, jak to dopadá s židovským národem, když je půl dne bez armády. Znásilňování žen, vraždění dětí, mučení, zohavování, upalování, jen těch vyhořelých domů s celými rodinami. Horší než kdyby tudy prošla smršť.“ Po své zkušenosti si Nimrod uvědomil, co to pro něj znamená osobně. „Slíbil jsem si, že od teďka až do smrti musím bojovat. A ještě něco jsem si slíbil, podat svědectví, za ty všechny, kteří svůj příběh vyprávět nestihli.“

Knihu O demokracii a kultu smrti přeložil Alexandr Tomský. Vychází 5. listopadu v nakladatelství Leda.