MAROKO: Co je zakázané, neexistuje

Homosexualita v muslimských zemích díky zákazu neexistuje

Chcete vymýtit islám? Zakažte ho. Podobně jako v muslimských zemích zakazují homosexualitu, která tam díky tomu neexistuje. Aspoň jsem se o tom na vlastní oči přesvědčil v muslimském Maroku.

Po přečtení podtitulku a úvodu se určitě ptáte sami sebe, zda jsem se nezbláznil. Ne, nezbláznil. Jen jsem si řekl, že pokud lidé věří různým nesmyslům a fake news, lehce uvěří i tomuto nesmyslu, který jim podle výsledku českých voleb asi smysl dává. Prostě to, co je zakázané, přece neexistuje. Nebo je to jinak?

Nedávno jsem jel na kontrolní misi s Global fund do Maroka zkontrolovat projekty týkající se boje s HIV, AIDS a tuberkulózou. Nešlo o žádnou zdvořilostní návštěvu. Auta nás ihned zavezla do centra prevence pohlavních chorob v Marrákéši, kde jsme měli možnost setkat se s lidmi, kteří bojují proti šíření viru HIV v Maroku.

Maročané hovoří o problémech otevřeně

První, co nás udivilo, byla otevřenost. Přednáška o práci místních odborníků byla v místnosti, kde u stěny byly plné krabice kondomů. Po úvodních slovech se nám řada z pracovníků svěřila, že jsou homosexuálové nebo lesby. Další pracovnice z organizace se přiznaly k tomu, že pracovaly jako prostitutky a nakazily se virem HIV při nechráněném styku. Všichni jednoduše mluvili víc než otevřeně. Věděli totiž, že nemají co ztratit.

Pod dojmem našeho diplomatického briefingu o tom, jaké jsou zákony v Maroku, jsem se naivně zeptal: „Ale prostituce a homosexualita jsou přeci ve všech muslimských zemích zakázány...“ Všichni se jen smáli nahlas. Přímé odpovědi ani nebylo potřeba. Byla by ve smyslu, že zakázané ovoce chutná nejlépe. A myslet si, že když něco zakážeme, tak to přestane existovat, je opravdu úplný nesmysl.

Zaměstnanci neziskové organizace v Marrákéši bojující s HIV nám vysvětlují princip své práce. Za nimi jsou bedny s kondomy. (Tomáš Zdechovský)

Počet mužů, kteří měli někdy homosexuální styk, odhadují až na 8 - 10 procent. Řada mužů má totiž paralelní vztahy. Vedle toho, že žijí v „oficiální“ rodině, mají ještě partnera nebo partnerku. U žen je to prý trochu jiné, v posledních letech se ale řada žen za to, že jsou lesby, už nestydí. Jen to nedávají nikde otevřeně najevo. V zemi, kde dokázali postavit největší mešitu na africkém kontinentu, to pro mě bylo překvapení. Ale na druhou stranu je třeba se ptát, proč vlastně?

Taktéž je to i s prostitucí nebo zákazem sexuálního styku před svatbou, za který hrozí Maročanům a Maročankám až trest odnětí svobody. Nelze jej ale aplikovat, protože by ve vězení skončila většina mladých lidí. A proto se i marocké neziskové organizace snaží ve společnosti působit především preventivně. Řada témat se tak pomalu začala otevírat také v médiích. Zákaz nezákaz, ten fenomén tu prostě je a Maroko před ním nezavírá oči.

Také v testovacím automobilu na marrákéšském náměstí, kde vám během několika minut provedou test na HIV, bylo naprosto plno. Důvody k tomu měli prý přítomní mladí lidé různé. Po otestování řada z nich jen odešla s kondomy. Prostě nechtěli nic podcenit. Otázky na to, zda jsou ženatí a vdané, byly zbytečné.

Testování osob v automobilu na marrákéšském náměstí. (Tomáš Zdechovský)

Nás se pomoc Africe netýká

Při všech přednáškách jsme měli pocit, že se nás to netýká. Až do chvíle, kdy nám začali ukazovat seznamovací aplikaci určenou pro gaye a turisty se zaměřením na tzv. sexuální turistiku, kdy jsou za styk ochotni zaplatit od jednoho eura až klidně po 150 eur. To pak najednou všude vidíte desítky „turistů“ z Evropy, které pracovníci preventivního programu kontaktují a radí jim, aby při styku používali kondom.

Zda a jak někdo dá na jejich rady, už ale nikdo nekontroluje a ani nemůže. Je to každého soukromá věc. Vlastně je malé vítězství, když si s sebou vezmou aspoň ty kondomy. Řada z nich si totiž údajně za styk bez ochrany ráda připlatí. Proto i počty lidí, kteří zjistí, že jsou HIV pozitivní, rostou, ačkoliv už ne tak rychle, jako tomu bylo dříve, než otevřeli téma veřejně v médiích.

Orientační testování HIV zabere 15 minut. (Tomáš Zdechovský)

Momentálně je v Maroku více jak 25 000 léčených osob. V posledních letech dávají výrazně větší objem peněz na zdravotnictví s důrazem na prevenci, a daří se jim proto trend nárůstu nakažených minimálně stabilizovat. U dalších nemocí, jako třeba u tuberkulózy, dokonce dochází k poklesu. Ale stále není vyhráno ani v Maroku, ani v Africe a je důležitá i podpora celé Evropy – od prevence, přes posílání léků až po další humanitární a rozvojovou pomoc.

Zakažme islám, bude lépe

Když jsem se z mé mise vrátil zpět do vlasti, viděl jsem nedaleko letiště billboard Tomia Okamury o tom, že zakáže islám. Napadlo mě, co bude Okamura dělat s desítkami muslimských diplomatů, podnikatelů a i politiků? Zakáže jim vstup do ČR? Vyhostí je? Jak na to budou reagovat naši obchodní partneři z muslimských zemí? Protože prostřednictvím EU také ostře reagujeme na potírání křesťanství nebo jiných náboženství v mnoha státech světa.

Na podobných otázkách lze podle mě ukázat, jak takovéto jednoduché vidění světa prostě nefunguje. Když islám zakážeme, přestane existovat? Přestala snad existovat v Maroku homosexualita a stále častější předmanželský sex, i když jej někdo pod hrozbou přísných trestů zakazuje?

Řešení typu „když nás bolí prst, usekněme celou ruku“ jsou prostě mírně řečeno přihlouplá a nefungují. Možná proto i sám Okamura mění rétoriku na „zakažme šaríu“, kterou tady nikdo nepožaduje, ale proč ji nezakázat. Pro jednoduché lidi je potřeba najít jednoduchá řešení. A že se teroristé těmto zákazům budou smát, nikoho nezajímá. Když chce islamista totiž provést tak hnusný zločin jako teroristický útok, zřejmě se otevřeně za džihádistu v Evropě vydávat nebude. A bude mu tedy nějaký zákaz islámu vadit?

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, člen Rozpočtového výboru Evropského parlamentu