15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


MAI 68: Čím byl a co po něm zůstalo? (2)

3.6.2008

(první část zde)

Molotovův koktejl a chuť stavět barikády

Požadavky (zatím jen nanterských) studentů ještě koncem března 68 nepřesahují studentské prostředí: nové návštěvní řády na kolejích, samospráva, odmítání zacházení s dospělými jako s dětmi. Třistačlenná demonstrace studentů rozbíjí 20. března na demonstraci proti válce ve Vietnamu pařížskou vitrínu společnosti American Express. Ještě 22. 3. nebyl nikdo ze zadržených propuštěn, studenti se tedy rozhodli pro okupační stávku administrativní budovy univerzity v Nanterre. Jejich požadavky jsou sepsány v Manifestu 142, který vydává formující se Hnutí 22. března. Ten jde však dále, než za práva studentů a témata sexuální volnosti. Jeho autoři chtějí bojovat proti kapitalismu a imperialismu, za „práva dělníků.“ 29. března je setkání studentských aktivistů a radikálů na Sorbonně rektorem zakázáno. Studentské hnutí se postupně rozšiřuje a radikalizuje. Objevují se první radikální nápisy nastříkané na nanterrských zdech („Profesoři, jste staří. Vaše kultura také.“) A první Bulletin du 22 Mars obsahuje názorný návod, jak vyrobit Molotovův koktejl. Policie 2. května obsazuje a uzavírá Univerzitu v Nanterre. Její studenti se soustřeďují na Sorboně, kterou ale již 3. května přišly obsadit a vyklidit pořádkové oddíly policie.

Dochází k prvním násilným srážkám v Latinské čtvrti. Vytrhané dlažební kostky a semafory, převrácené automobily, první barikády, policie používá slzný plyn. Šest set studentů je předvedeno, mnoho zraněných. 4. a 5. května bylo 13 přistižených studentů odsouzeno na dva měsíce nepodmíněně do vězení. Šestého května se studentské protesty rozlévají do celé Paříže. V Latinské čtvrti začínají vznikat další barikády. 422 zatčených, četná zranění. Sedmého května se studenti vydávají za zpěvu Internacionály na náměstí Étolile k hrobu Neznámého vojína. 434 osob je předvedeno, z nichž 17 zůstává zadrženo. Deník Action ve svém prvním čísle vyzývá ke generální stávce.

Studenti požadují propuštění zadržených, opuštění akademické půdy policií, svobodu projevu. Protesty se šíří po celé zemi. Nanterrre je znovuotevřena 10. května, v podvečer však začíná okupační stávka v Latinské čtvrti: nastává tzv. noc barikád. Na 350 zraněných, 200 zapálených automobilů. Tehdejší nanterrský student a snad nejvýraznější postava a lídr Mai 68, Daniel Cohn – Bendit, pozdější zakladatel francouzského a německého hnutí zelených v 80. letech a dnešní spolupředseda frakce zelených v Evropském parlamentu vzpomíná: „byl to svátek, šlo o určité uvolnění, vyřádění se. Lidé dělali cokoliv, bez přemýšlení. (...) V ulici Gay-Lussac vzniklo deset barikád, jedna vedle druhé. Nemělo to žádný vojenský význam, prostě jsme měli chuť stavět barikády.“

Třináctého května se koná jednodenní generální stávka odborů, podporovaná desetitisícovými demonstracemi i v jiných francouzských městech (Marseille, Lyon,Toulouse, atd.) Pošta nedoručuje, země je ochromena. Ve druhé polovině května se okupační stávky rozmáhají po továrnách v celé Francii (zvlášť silná ve firmě Renault.) Na transparentech se objevuje „1936 = 1968“, „Vive le proletariat.“ V noci z 23. na 24. května znovu vznikají v Paříži v obvodu Latinské čtvrti barikády; je zadrženo 210 lidí. Transparenty hlásají: „Non au régime capitaliste, oui a la revolution de la société.“ To však již jedná premiér G. Pompidou a zve odbory na ministerstvo sociálních věcí v ulici Grenelle (na straně vlády se účastní i pozdější prezident J. Chirac, státní tajemník pro zaměstnanost.) Na základě jednání vlády, zaměstnavatelů a odborů je 27. května 1968 dojednána celá řada dalekosáhlých ústupků demonstrujícím: zvýšení minimální mzdy o 35 – 56%, celkový nárůst mezd o 13%, zavedení různých příplatků a zavedení čtyřicetihodinového pracovního týdne. Nejmilitantnějším stávkujícím centrům to však již nestačí a dohodu odmítají. I později je často připomínáno, že studentům jejich revoltu odbory ukradly, přivlastnily si ji a proměnily ve vítězství svých požadavků.

Odpověď gaullistů

Nebyli bychom však ve Francii, aby druhá strana mlčela příliš dlouho. Studentské hnutí bylo rozdrobené, neorganizované, chaotické a spíše ventilací nahromaděného nesouhlasu i revoltou tzv. situacionistů, než systematickou a uvědomělou demontáží stávajícího režimu. Nesouhlas demonstrujících a celkově napjatou situaci ale ve svůj prospěch dokázaly obrátit odbory, které včas využily situace a předložily vládě své požadavky.

Na 30. květen je ale již svolána manifestace stoupenců gaullistického režimu na Champs Elyséé, která svou početností (několik stovek tisíc lidí) překvapila i její organizátory. Ještě předtím, v krátkém rozhlasovém a televizním projevu de Gaulle odmítl odstoupit, rozpustil Národní shromáždění a na 23. a 30. června vypsal nové volby. V červnu okupační stávky postupně končí. Vlna revolty mizí právě tak rychle, jak vznikla. Gaullistický režim z ní vyšel posílen.

Červnové volby totiž přinášejí nečekaně výrazný úspěch pravici. Gaullistické hnutí získává v Národním shromáždění vůbec poprvé absolutní většinu. Je jmenována nová, reformněji laděná vláda, která přijímá kroky ke stabilizaci země. Studenti se rozjíždějí na letní prázdniny, revolta se stává minulostí.. Opravdu? Není totiž vůbec jisté, zda je průměrný Francouz roku 2008 až natolik odlišný od svého modelu z roku 1968. Tím spíše, že dnes u velké části Francouzů stále vidíme odmítání jakýchkoliv liberálně zaměřených reforem, fobii z podnikání, nechápání principů světové ekonomiky a skutečné role Francie v jejích proporcích, a zejména permanentní nárokování různých sociálních dávek, a to v situaci, kdy i ti, o nichž toto říci nelze, spoléhají na relativně zakonzervovanou, maximálně protekcionistickou hospodářskou politiku své vlády. O období od „Mai 68“ by tak bylo možno v jistém smyslu mluvit jako o čtyřiceti letech stagnace francouzské mentality.

Revoluce jako masový symbol národa

Budeme-li si klást otázku, proč bylo celé hnutí Mai 68 tak rychlé, s tak silnou amplitudou a později tak dramaticky zasahující celou zemi a proč se s ním identifikovalo tolik převážně mladých Francouzů, můžeme se -i přes jistě omezenou vypovídací schopnost těchto přiblížení- na události Mai 68 podívat rovněž prismatem Canettiho typologie národních masových symbolů. Francouzský národní masový symbol je relativně mladý a je jím francouzská revoluce. Evokuje radikálním, revolučním zvratem navozené osvobozování člověka ze své závislosti na ujařmujících, znesvobodňujících a již nevyhovujících vazbách, stereotypech a vztazích, jimiž byl jeho život až dosud svázán.

Skutečný politický význam událostí z Mai 68 a jeho dlouhodobé (byť často skryté) působení v dalších desetiletích tak pochopíme lépe, když si uvědomíme rozměr symbolického významu revolty, vzpoury a revoluce pro Francouze.

Připomeňme také některé slogany a nápisy, které vyjadřovaly hlavní myšlenky revoltujících studentů. K vlivu médií: odmítněte intoxikaci. K věkové hranici pro výkon aktivního volebního práva: Je vám méně než 21 let? Zde je Váš hlasovací lístek! (zobrazena dlažební kostka.) Je zakázáno zakazovat. Buďte realisté, žádejte nemožné. Hranice = represe. Již zmíněný odpor k politice prezidenta de Gaulla byl natolik silný, že jeho zjednodušená silueta byla častým terčem nezřídka i velmi kritických plakátových karikatur. Úcta k hlavě státu, ať už je jí kdokoliv, tak typická pro náš listopad 1989, se ve Francii v obdobných situacích nenosí.

Co zůstalo?

I takto tedy vypadalo poněkud masovější rozšíření kultury květinové mládeže II. poloviny 60. let a Beat Generation ve Francii. Generace osmašedesátníků z pařížských barikád dnes dospěla, ale svá témata si ponechala. Zůstává fascinována volným pohybem, odstraňováním jakýchkoliv hranic (a někdy i zábran), svým vlastním internacionalismem. Ve srovnání se svými politickými začátky se však poučila. Koncem 60. let byla extrémně radikální a rozdělená. Proto nemohla uspět. Ve Francii trvalo celá sedmdesátá léta, než se přiblížila politickému středu a výrazněji ovlivnila francouzskou politiku let osmdesátých a počínaje devadesátými lety i politiku evropskou.

Možná nás překvapí, že na rozdíl od ostentativního nenásilí, které se stává charakteristickým pro obdobná masová hnutí u nás (1968, listopad 1989) byla francouzská mládež mnohem explicitněji násilná: dlažební kostky, barikády, Molotovovy koktejly. Nesmíme ale zapomínat, že mnohem stabilnější a právě na tyto pouliční bitky a šarvátky mocensky připravenější byla i druhá strana sporu. (Kdy byl u nás proti demonstrujícím použit slzný plyn? Ale také: kdy byla proti francouzským studentům použita ostrá střelba?)

I tímto se od našeho „osmašedesátého“ liší dokonané a poté samovolně odeznělé studentské „vyřádění se“ v pařížských ulicích jara 1968. Přímým i nepřímým protagonistům Mai 68 pak byl -na rozdíl od našich „osmašedesátníků- dopřán ve svobodných podmínkách dvou následujících desetiletí dostatečný čas pro reflexi a vývoj.

Příběh Mai 68 je však přece naší vlastní novodobé historii v jednom ohledu blízký: ukazuje, jak obtížné bývá změnit politickou barvu vlády, aniž jsou zároveň otřeseny základy režimu (zde tzv. V. republiky, vzniklé v roce 1958), pakliže má jít o vůbec první takovou změnu vlády od vzniku tohoto režimu.

Ti, kteří se o takovou změnu pokoušejí, totiž často nedokáží oddělit to, co je projevem konkrétní vládní politiky od toho, co je systémovým projevem daného ústavního a politického zřízení. Ve Francii byl gaullistický režim revoltou z roku 1968 naopak dále stabilizován či až zakonzervován, a ke klasické změně vlády (zde z pravice či pravého středu na levici) ve Francii došlo až o dalších 13 let později, nástupem Mitterrandových socialistů k moci na jaře 1981.

Mnohé myšlenky a přístupy, které tak výrazně zazněly před 40 léty v Paříži, pak dozrály po jednom až dvou desetiletích v zelené hnutí, jehož stále nejviditelnější tváří je symbol studentské revolty z Mai 68 a dnešní představitel zelených v Evropském parlamentu Daniel Cohn-Bendit. Klasické, pravolevé politické spektrum (coby přežitek) odmítají. Rivalizují se svými (neo či post)marxistickým konkurenty, odmítají takzvaně konzumní společnost, ostentativně zdůrazňují svůj environmentální altruismus a své sympatie pro pokrok, přímou akci a přímou demokracii.

K O N E C

Revue Politika, 4/2008








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.